Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 734/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Miloše Holečka v právní věci stěžovatelky H. Š., zastoupené advokátem JUDr. V. P., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2001, čj. -81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. , čj. -64, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 3. 2000, čj. -52, a doplnění jeho výroku rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2000, č.j. -60, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 4, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 12. 2001, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných a d (dále jen "").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 3. 2000, čj. -52, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka (v původním řízení žalobkyně) domáhala, aby J. K., Ing. S. P. a JUDr. I. K. (v původním řízení odpůrkyně) soud stanovil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 3000,-Kč s úroky 16 % od 28. 9. 1995 do zaplacení. Uvedená částka měla představovat další odškodnění za ztížení společenského uplatnění, jež spočívalo ve zhoršení stěžovatelčina zdravotního stavu, k němuž dle stěžovatelky došlo následkem úrazu, který utrpěla při dopravní nehodě dne 28. 3. 1982. V rámci řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. , byla již projednána žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala úhrady bolestného, za ztížení společenského uplatnění, nákladů spojených s léčením a věcné škody. Této žalobě soud částečně vyhověl. V závěru tohoto řízení stěžovatelka podala další návrh na odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 3.000,- Kč. Tento návrh byl usnesením ze dne 9. 5. 1996, sp. zn. , soudem vyloučen k samostatnému projednávání a v následném řízení byla vydána rozhodnutí, která jsou napadena projednávanou ústavní stížností. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že původní odpůrce J. K. zemřel dne 10. 11. 1992 a na jeho místo nastoupily odpůrkyně jako jeho zákonné dědičky. Obvodní soud pro Prahu 4 v napadeném rozsudku ze dne 10. 3. 2000, čj. -52, opomenul rozhodnout o náhradě nákladů řízení, proto vydal dne 19. 4. 2000, č.j. -60, doplňující rozsudek, kterým stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 19. 9. 2000, čj. , 443/2000-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné. Uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a postupoval správně, když vyšel z přesvědčivých znaleckých posudků v otázce souvislostí obtíží stěžovatelky s předmětným úrazem. Uvádí dále, že z právního hlediska není možné, aby stěžovatelka uplatňovala škody na zdraví, které vznikly až od roku 1996, tedy zhruba čtyři roky po smrti J. K., který byl odpovědný za škodu způsobenou při autonehodě dne 28. 3. 1982, vůči odpůrkyním - jeho dědičkám, neboť ty za škodu neodpovídají. Jejich odpovědnost se dle ustanovení , , v tehdy platném znění, může vázat jen k dluhům zůstavitele, které zde byly ke dni jeho smrti. O takové nároky však v tomto řízení nejde.

Nejvyšší soud ČR odmítl napadeným usnesením ze dne 26. 9. 2001, čj. -81, dovolání jako nepřípustné.

Stěžovatelka napadla uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a na zachování její lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jejího jména. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy nevzaly v úvahu provedené důkazy o jejím zdravotním stavu. Znalecký posudek doc. S. z roku 1987, který byl pro stěžovatelku příznivý, byl ztracen a další posudky již vypracovali znalci bez patřičné znalosti jejího zdravotního stavu, přičemž vycházeli z podvržených snímků, neoznačených datem a jménem stěžovatelky. Stěžovatelka se cítí být poškozena i znaleckým posudkem doc. S., znalce z oboru psychiatrie, který ve svém posudku tvrdí, že stěžovatelka trpí Alzheimerovou chorobou, k čemuž dle stěžovatelky nebyl kvalifikován. Stěžovatelka se domnívá, že po jeho zjištění již soudy nebraly námitky stěžovatelky dostatečně v úvahu, když její potíže připisovaly uvedené chorobě. Návrhu na vypracování dalšího znaleckého posudku nevyhověly. Stěžovatelka konečně namítá, že nebyla odškodněna za ztrátu šperků v hodnotě 22.000,- Kč, k níž došlo při autonehodě.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud není totiž další instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů (, y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy (y), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Tuto zásadu lze prolomit pouze tehdy, jestliže by se právní závěry obecného soudu ocitly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

Ústavní soud se nejdříve zaměřil na přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud ČR při posouzení přípustnosti dovolání postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními a se svou ustálenou judikaturou. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl rozsudkem, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení Stěžovatelka si nevytvořila právní prostor pro podání dovolání, neboť před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu nevznesla návrh na vyslovení jeho přípustnosti ( ). Přípustnost dovolání v dané věci je navíc vyloučena ustanoveními a , neboť se jedná o bagatelní kauzu. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání nebylo možné dovodit ani z ustanovení , Nejvyšší soud ČR je jako nepřípustné odmítl. Právní závěry Nejvyššího soudu ČR, obsažené v napadeném usnesení, jsou plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v , v níž se promítají principy upravené v y. Nejvyšší soud ČR svůj postup řádně a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud tak nemá důvod učinit závěr, že řízení bylo vedeno způsobem, který nezajistil zákonný výsledek. Stěžovatelka ostatně neuvádí ve své ústavní stížnosti žádné konkrétní důvody, proč se cítí být usnesením Nejvyššího soudu ČR na svých ústavně zaručených právech poškozena. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky a že její ústavní stížnost je v této části návrhem, který je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jej proto odmítl.

Ústavní soud se dále zaměřil na napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4. Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např.

,

,

). Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon výslovně připouští ( až ). Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je proto rozhodnutím deklaratorní povahy, které toliko autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě podat dovolání.

Podle ustanovení , lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. (č.l. 65), Ústavní soud zjistil, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2000, čj. -64, který je v souladu s výše uvedeným nutno pokládat za rozhodnutí o posledním prostředku zákonem k ochraně práva poskytnutým, byl doručen právní zástupkyni stěžovatelky dne 7. 11. 2000. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 19. 12. 2001, je z uvedeného zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě uvedené v ustanovení . Ústavní soud je tak nucen konstatovat, že v této části ústavní stížnosti se jedná o návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání. Nezbylo mu, než jej podle ustanovení č. , ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně 3. září 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu