Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 507/01

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti V.Z., zastoupené JUDr. J.D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 10. 11. 2000, čj. -203, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 4. 2000, čj. -174, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Od ů v o d n ě n í :

Návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 16. 8. 2001 a doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2001, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 10. 11. 2000, čj. -203, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 4. 2000, čj. -174, jimiž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti vedlejšímu účastníku - společnosti T., provést odvodnění pozemku č. 209/2 v katastrálním území V., neboť se domnívá, že těmito rozhodnutími obecné soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv ve smyslu a d.

Jak stěžovatelka dále uvedla (a což jest patrno i z přiložených rozhodnutí obecných soudů), do shora označeného rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, přičemž Nejvyšší soud České republiky dovolání usnesením ze dne 30. 5. 2001, čj. -226, odmítl. Dále poznamenává, že toto usnesení bylo jejímu právnímu zástupci doručeno dne 20. 6. 2001, a lhůta k podání ústavní stížnosti je tudíž zachována.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nejprve připomíná, že své shora uvedené odmítavé usnesení odůvodnil správně Nejvyšší soud ČR tím, že vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , a tedy z hlediska ustanovení a , , ve znění platném do 1. 1. 2001 (dále jen ""), není v dané věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, když dovoláním je napadán rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu a aniž stěžovatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinila (239 odst. 2 ) a nejde ani o případ, že by v dané věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno. Přípustnost dovolání by tak mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení , neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným, což stěžovatelka ani netvrdí a z obsahu spisu tato skutečnost nevyplývá. Proto rozhodl, jak ve výroku jeho rozhodnutí jest uvedeno.

Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. Usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat toliko za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání. Řečeno jinými slovy, Ústavní soud tedy nemohl přisvědčit názoru stěžovatelky, pokud se domnívá, že zmíněné usnesení dovolacího soudu bylo v dané věci posledním prostředkem, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (obdobně usnesení Ústavního soudu ve věci,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 1; sv. 1, č. 6; sv. 6, č. 30; sv. 8, č. 14). Samotné rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadá.

S poukazem na svou ustálenou shora příkladmo uvedenou (a publikovanou) judikaturu a tedy na to, že nebyla založena přípustnost dovolání a toto bylo v důsledku této skutečnosti jako nepřípustné Nejvyšším soudem odmítnuto, pak ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "") bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. 11. 2000, č.j. -203. Toto rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 14. 12. 2000. Podle ustanovení ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. v tomto případě ode dne 14. 12. 2000. Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě až dne 16. 8. 2001, z čehož plyne jednoznačný závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti, jak je uvedeno výše, dodržena nebyla.

Pokud se stěžovatelka rozhodla podat proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky a nebylo přitom zřejmé, zda dovolání je přípustné (resp. nebyla si případně jista, zda dovolání přípustné je či nikoliv), měla současně s tímto podat z procesní opatrnosti v zákonné lhůtě 60 dnů ústavní stížnost. Jelikož tak neučinila, dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení a proto ústavní stížnost z důvodu nedodržení lhůty pro její podání mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2001

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj