Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 365/99

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, o ústavní stížnosti I. L., zastoupené JUDr. K. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V návrhu ústavní stížnosti stěžovatelka napadla usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999 sp. zn. .

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se žalobou podanou dne 3. 12. 1993 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dané jí Oblastním celním úřadem Praha dne 1. 10. 1993. V žalobě jako žalovaného označila Generální ředitelství cel Praha 1. V podání ze dne 21. 9. 1995 upřesnila název žalovaného na Ministerstvo financí České republiky, Generální ředitelství cel. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 4. 1996 řízení podle zastavil s tím, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit, není možné, aby označení účastníka, který nemá právní subjektivitu, bylo v průběhu řízení měněno či upraveno a nemůže rovněž dojít ani k přistoupení dalšího účastníka do řízení ani k jeho záměně. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 7. 1996, sp. zn. , usnesení soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. , usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud proto znovu, tentokráte s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru soudu dovolacímu, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle přesvědčení stěžovatelky došlo napadenými usneseními v důsledku ignorování ustálené judikatury Ústavního soudu k porušení jejího práva na spravedlivý soudní proces zaručený d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť soud má žalobce poučit ve věci správného označení účastníků, a to i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Současně stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním náležitostem ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení citovaného zákona si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejšího účastníka řízení.

Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 9. 1999 uvedl, že ji považuje za zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že ji soud nepoučil o tom, že se pravděpodobně dopustila omylu při označení žalovaného. Směšuje tak vlastně procesní právní úkony s hmotně právními úkony, neboť pomíjí, že omyl má za stanovených podmínek právní význam pouze v hmotném právu. Její odkaz na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, pak není podle Nejvyšší soudu na místě, neboť tento nález má spojitost s právními věcmi, v nichž Ústavní soud akcentoval specifickou povahu sporů založených na aplikaci , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 8. 1999 odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník řízení, Ministerstvo financí ČR, Generální ředitelství cel, ve svém vyjádření ze dne 2. 9. 1999 se naprosto ztotožnilo se závěry uvedenými v napadených rozhodnutích obecných soudů s tím, že podle jeho názoru nebyla v provedeném řízení porušena práva stěžovatelky zaručená u.

Žaluje-li žalobce toho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nejde o případ nedostatku, neúplnosti, případně nepřesnosti žaloby, o jejichž odstranění má soud usilovat podle , ale o nedostatek podmínky řízení, který odstranit nelze a soud musí řízení zastavit podle . S ohledem na ustanovení soud tak učiní vždy, jakmile tuto skutečnost zjistí.

Ústavní soud konstatuje, že z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl. Městský soud v Praze postupoval v souladu s ustanovením . Podstata ústavní stížnosti pak spočívá v opakování stejných argumentů, kterých se stěžovatelka již dovolávala v odvolacím řízení. Obecné soudy se těmito argumenty zabývaly a své rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1999,

sp. zn.

).

Pokud se týká odkazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, je třeba konstatovat, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti. Zásady nestranného a spravedlivého procesu mají nepochybně obecnou platnost, je však třeba posoudit, zda došlo k jejich porušení v konkrétním případě. V posuzované věci však za vadu podání nelze považovat to, že správně označený účastník ve skutečnosti nemá způsobilost být účastníkem řízení. Ve smyslu ustanovení jsou soudy povinny poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Při své poučovací povinnosti vychází soud z okolností konkrétního případu. Musí přitom dbát, aby nebyla porušena nestrannost v občanském soudním řízení. Poučení žalobce o tom, kdo by podle hmotného práva měl být žalován, však přesahuje poučovací povinnost soudu podle a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků.

Po posouzení listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, lze uzavřít, že stěžovatelkou namítaná základní práva a svobody zaručené u a Úmluvou v předmětném soudním řízení před obecnými soudy, porušeny nebyly.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 6. 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu