Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 104/02

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2001, č.j. , a usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 23. září 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Dne 15. února 2002 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatelka napadla usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2001 (-57), potvrzujícího usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 23. září 1999 (-45), jímž nebylo stěžovatelce prominuto zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku pro zmeškání [vydaného Krajským obchodním soudem v Ostravě ze dne 22. dubna 1999 (17Cm 1578/95)].

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jejími stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecné soudy shodně rozhodly, že se zmeškání lhůty k podání odvolání nepromíjí, ač k prominutí zmeškání byly dány důvody. Rozsudek pro zmeškání byl stěžovatelce doručen dne 23. června 1999 a nabyl právní moci dne 9. července 1999. Stěžovatelka podala odvolání až po uplynutí patnáctidenní lhůty k odvolání, společně se žádostí o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání dle ustanovení Návrh odůvodnila tím, že lhůtu zmeškal právní zástupce stěžovatelky z omluvitelných důvodů, neboť byl v době od 3. do 14. července 1999 nemocen a lékař mu předepsal úplný klid na lůžku. Tuto skutečnost stěžovatelka doložila lékařským potvrzením. Dle tvrzení stěžovatelky soudy dospěly k nesprávnému závěru, že pokud pověřený právní zástupce stěžovatelky náhle onemocněl po převážnou část lhůty k podání odvolání, nelze tuto skutečnost považovat za omluvitelný důvod, a to zejména proto, že v době od doručení rozsudku (od 25.6.1999 do 3.7.1999) do onemocnění právního zástupce uplynulo 8 dní z 15 denní lhůty a nic tedy nebránilo podat odvolání na počátku lhůty, přičemž stěžovatelka mohla podat odvolání i sama. Stěžovatelka odůvodnění napadených rozhodnutí považuje částečně za nesprávné a částečně za nepravdivé, neboť každý z obecných soudů zamítl návrh z jiného důvodu.

V uvedeném postupu obecných soudů spatřuje stěžovatelka porušení svých základních ústavně zaručených práv garantovaných y ČR na soudní ochranu, dále práva domáhat se stanoveným způsobem svých práv před nezávislým soudem zaručeným d (dále jen "") i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále bylo dle tvrzení stěžovatelky porušeno její právo zaručující, aby její záležitost byla nezávislým soudem spravedlivě, veřejně projednána v její přítomnosti a bez zbytečných průtahů. Stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla zrušení rozhodnutí napadených ústavní stížností, jak jsou označena vpředu.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vedla polemiku s rozhodovacími důvody obecného odvolacího soudu, a tak přehlíží, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů, a že jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které v dané věci shledány nebyly, a které ostatně stěžovatelka ani netvrdila.

Pokud stěžovatelka spatřuje porušení svých práv dle y a Úmluvy v tom, že obecné soudy neshledaly důvody zmeškání v konkrétním případě za omluvitelné, opomněla stěžovatelka skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituovánay, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (y ČR).

Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit věcnou stránku rozhodnutí obecných soudů, ani nahrazovat hodnocení okolností konkrétního případu svým vlastním hodnocením. Především je třeba uvést, že z ústavního pořádku ČR nevyplývá (s výjimkou rozhodnutí o vině a trestu) požadavek dvoustupňového řízení. Stěžovatelce nebylo upřeno právo na soudní ochranu, a to, že bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání, vyplynulo z jejího postupu. Zda byl omluvitelný či nikoliv, nepřísluší Ústavnímu soudu posuzovat, když jde nesporně o diskreční oprávnění soudu. Na okraj Ústavní soud konstatuje, že civilní proces tvoří rámec, jehož naplnění či nenaplnění je zcela v kompetenci stran sporu, a je jejich věcí, jak střeží svá práva (k tomu srov. nepublikované usnesení ve věci

sp. zn.

,

,

). Funkcí Ústavního soudu pak zajisté není udílet jim "pardon" namísto orgánů k tomu povolaných.

Za daných okolností tedy Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanoveníy zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené, veřejně přístupné judikatuře vyloženo.

Ze všech výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení jejích základních práv a svobod, jak je namítala stěžovatelka a ústavní stížnost odmítl jako zcela neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 3. 6. 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu