Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 273/2000

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele C. T., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. - 40, ze dne 19. 5. 1999, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým se mění rozsudek Okresního soudu ve Svitavách, čj. -19, ze dne 15. 12. 1998 tak, že stěžovatel (dříve žalovaný) je povinen zaplatit žalobci 12.000,- Kč s příslušenstvím.

Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli (dříve žalovanému) byla podána žaloba na zaplacení částky 12.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která žalobci vznikla tím, že stěžovatel nedodržel sjednanou výpovědní lhůtu šesti měsíců k podání výpovědi na ukončení smlouvy o nájmu nebytových prostor. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 12. 1998, čj. -19, žalobu zamítl, neboť smlouvu považoval pro nedostatečnou specifikaci účelu nájmu a způsobu platby nájemného za neplatnou. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem čj. -40 ze dne 19. 5. 1999 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně předmětnou smlouvu nesprávně právně posoudil, neboť tato má předepsané náležitosti uvedené v ustanovení Smlouva je tedy platná, a jelikož stěžovatel porušil ustanovení smlouvy o formě a lhůtě k výpovědi, je žaloba i důvodná.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soud České republiky, neboť podle jeho názoru byla smlouva o nájmu absolutně neplatná, nemohlo tedy dojít k porušení právní povinnosti a žalobci nemohla vzniknout škoda. Nejvyšší soud ČR usnesením čj. -52, ze dne 8. 3. 2000, dovolání pro nepřípustnost odmítl. V odůvodnění odkázal na ustanovení a) Sb, (dále jen ), dle kterého je sice dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, to však neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč [ ]. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné předpoklady, které by vedly k závěru o přípustnosti dovolání, rozhodl výše uvedeným způsobem.

Podle názoru stěžovatele byla výše uvedeným postupem odvolacího soudu porušena jeho ústavní práva zakotvená v , a y a a y. V ústavní stížnosti zejména poukazuje na skutečnosti, pro které považuje dotčenou smlouvu o nájmu za absolutně neplatnou.

Po přezkoumání všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání.

Již v několika rozhodnutích Ústavního soudu byl vysloven právní názor, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např.

,

,

). Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští ( až ). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. Na znalosti mezí práva na dovolání musí Ústavní soud trvat již proto, že při podání ústavní stížnosti je stěžovatel povinně zastoupen osobou znalou práva - advokátem. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu ( , o Ústavním soudu). Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě podat dovolání.

Podle cit. ustanovení Sb, o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Napadený rozsudek Krajského soudu, čj. -40, ze dne 19. 5. 1999 byl doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 7. 7. 1999, přičemž je nutno jej pokládat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 28. 4. 2000, je z uvedeného zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě uvedené v ustanovení , o Ústavním soudu.

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2000 JUDr. Jiří Malenovský

soudce zpravodaj