Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 576/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla, a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek L. H., J. K., a H. B., zastoupených K. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 1999, j. -200, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Stěžovatelky napadly ústavní stížností dne 20. 12. 1999 usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 1999, j. -200, s tvrzením, že tímto rozhodnutím byla porušena jejich základní práva, a to konkrétně . d (dále jen " ").

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání stěžovatelek proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1998, j. -181, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 12. 1997, j. , v části, jíž byla žalovanému Okresnímu stavebnímu podniku Kladno uložena povinnost vydat stěžovatelkám každé jednu třetinu objektu označeného jako cementárna na parcele č. 477 zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 177 pro obec a k. ú. Z. a dále uvedený rozsudek změnil tak, že žalobu na vydání parcel č. 477 a č. 544 se stavbami na těchto nemovitostech postavených, zapsaných na LV č. 177 pro obec a k. ú. Z., zamítl. Stěžovatelky napadly rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, dovoláním, kterým požadovaly jeho zrušení a vrácení věci v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelek odmítl z důvodu, že bylo podáno opožděně.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly, že dovolání bylo podáno omylem opožděně, a to proto, že omylem bylo vycházeno z 30 denní lhůty k podání dovolání a nikoliv ze lhůty jednoměsíční, když rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1998, čj. , neobsahoval poučení týkající se možnosti podání dovolání a zvláště lhůty k podání tohoto dovolání. Stěžovatelky nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, který se odvolal na závěr ústavního soudu uvedený v nálezu (správně usnesení)

sp. zn.

, s tím, že

1

2

nebylo povinností odvolacího soudu, aby poučoval účastníky o možnosti podání dovolání a o lhůtě k podání dovolání, nebot' tento názor je přímo v rozporu s ustanovením , podle kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Stěžovatelky současně odkazují na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, který dospěl k opačnému závěru.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR, vyjádření vedlejšího účastníka a připojil si spis Okresního soudu v Kladně, sp. zn. .

Nejvyšší soud ČR ani vedlejší účastník řízení Okresní stavební podnik Kladno, st. p. v likvidaci, se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Ústavní soud po zvážení skutkového i právního stavu v uvedené věci dospěl k závěru, že k porušení namítaného práva na soudní ochranu podle y nedošlo a ústavní stížnost je tak zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vzal Ústavní soud v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkami, tak i výklad zastávaný ústavním soudem, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) y ČR.

Tvrzení stěžovatelek, že odvolací soud nesplnil svoji poučovací povinnost tím, že je nepoučil o možnosti podat dovolání podle ustanovení , není důvodné a ve vztahu k celému předchozímu řízení ve věci se jeví jako zcela účelové. Jak ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. , podaly stěžovatelky již v předchozí fázi řízení proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. l. 1993, j. -68, dne 7. 5. 1993 dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 4. 1996, j. -96, napadené rozsudky zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení. Možnost podání dovolání podle ustanovení j 236 byla stěžovatelkám již známa z dřívějšího průběhu soudního řízení před obecnými soudy.

Úkolem soudů je poskytnout účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, vyzvat je, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno, popřípadě je poučit, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Poučovací povinnost soudů však v žádném případě nemůže znamenat nahrazení činnosti právních zástupců, neboť by tím porušovaly ústavní princip nestrannosti soudu ( d). Podle Ústavního soudu výtky stěžovatelek adresované obecným soudům nejsou na místě. Stěžovatelky svého práva podat v souzené věci dovolání využily, avšak nepříznivý důsledek zásahu do svých práv si způsobily vlastním chováním. Zásada "necht' si každý střeží svá práva" ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.

Pokud se týká odkazu stěžovatelek na nález ústavního soudu, sp. zn. (nález č. 27, sv. 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), Ústavní soud konstatuje, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti. z hlediska obsahu rozhodnutí soudu stanoví v j 157 odst. 1, že v písemném vyhotovení rozsudku mimo jiné musí být obsaženo poučení o odvolání. Toto ustanovení se vztahuje k rozsudku I. stupně, pro obsah rozsudku soudu odvolacího se použije přiměřeně. V žádném ustanovení není stanovena povinnost soudu poučit účastníky o

2

možnosti podat dovolání. V této souvislosti je nutno vzít v úvahu rozdíl mezi funkcí institutu odvolání a dovolání. Odvolání má povahu řádného opravného prostředku, který je přípustný vůči každému rozsudku. Naproti tomuto dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních . Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podané dovolání. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto vyvozovat, že tímto postupem byla stěžovatelkám znemožněna soudní ochrana (viz usnesení ústavního soudu ze dne 28. 11. 1997,

sp. zn.

, usn. č. 21, sv. č. 9 Sbírky nálezů a usnesení ústavního soudu).

Za daného stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. února 2000

Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu

3