Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1527/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Bednaříka, Ostrava, Obránců míru 6, správce konkursní podstaty úpadce Moravia Banky, a. s. v likvidaci, se sídlem Frýdek-Místek, Palackého 133, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovicovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Slezská Ostrava, Bohumínská 788/61, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2009, č. j. -40, a "výroku II." rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2008, č. j. -24, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení d (dále jen "") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů ve výrocích o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce (Ing. J. P.) domáhal určení, že má za úpadcem pohledávku "první třídy" ve výši 600 000 Kč bez nároku na oddělené uspokojení, a (výrokem II.) mu uložil zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 6 200 Kč podle ustanovení , ve znění účinném do 31. 8. 2006, a režijního paušálu ve výši 300 Kč podle

Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. ) jako věcně správné potvrdil ( ) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že incidenční žaloba je "ve své podstatě žalobou na plnění", neboť oproti žalobě o určení podle nebo "speciální určovací žalobě" podle nemá preventivní charakter a nesleduje vytvoření pevného základu pro právní vztahy účastníků sporu, nýbrž představuje titul pro zaplacení peněžité částky v konkursním řízení. Paušální odměnu bylo třeba určit, míní stěžovatel, podle , a nikoli podle jejího "subsidiárního" , aplikovatelného jen tehdy, pokud paušální odměnu za zastupování účastníka advokátem nelze stanovit podle předchozích ustanovení tohoto předpisu. Usnesení Nejvyššího soudu, na které se soud odvolával, byť bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (pod č. 38/2006) a v časopise Soudní judikatura (pod č. 193/2003), stěžovatel oponuje tvrzením, že aplikaci "neodůvodňuje přesvědčivě", a v důsledku toho je "nepřezkoumatelné".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn.

,

,

,

,

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z . Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního (podzákonného) práva a sám nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci) ustanovení v jeho věci měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěrům obecných soudů toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.

Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.

Stojí za zaznamenání, že Ústavní soud se již v minulosti k otázce výše paušální odměny za zastupování advokátem v incidenčních sporech vyjádřil.

V řízeních o stěžovatelových ústavních stížností vedených u Ústavního soudu pod

sp. zn.

,

a

byly posuzovány skutkově i právně identické věci, a Ústavní soud v nich hodnotil též ústavněprávní relevanci právě těch námitek, které stěžovatel vznesl nyní opětovně, a konstatoval, že výklad provedený Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. , na nějž obecné soudy odkazovaly, z mezí ústavnosti nevybočuje. Jelikož byla rozhodnutí v těchto věcech vydána v řízení mezi týmiž účastníky, není překážek, aby se Ústavní soud odvolal na jejich odůvodnění, resp. na ně již jen odkázal (srov. též

sp. zn.

).

Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2009

Jan Musil

předseda senátu