Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 324/09

Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Jana Musila a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. Pavla Bednaříka, správce konkurzní podstaty Moravia Banky, a. s., v likvidaci, se sídlem Palackého 133, Frýdek-Místek, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou se sídlem Bohumínská 788/61, Ostrava - Slezská Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -79 ze dne 25. 11. 2008 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -68 ze dne 29. 7. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 2. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") č. j. -68 ze dne 29. 7. 2008 byla zamítnuta žaloba Ing. A. P., aby soud určil, že má za úpadcem Moravia Banka, a. s., v likvidaci, pohledávku ve výši 1 495 629,91 Kč (výrok I.) a současně byl žalobce zavázán uhradit stěžovateli, správci konkurzní podstaty úpadce, na nákladech řízení částku 6 575 Kč (výrok II.). Proti výroku II. rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením č. j. -79 ze dne 25. 11. 2008 tak, že napadený výrok jako věcně správný potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy chybným stanovením výše paušální odměny za zastupování advokátem porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu d právo na právní pomoc ve smyslu téhož předpisu. Stěžovatel dovozoval, že žaloba o určení pravosti pohledávky (incidenční žaloba) je ve své podstatě žalobou na plnění, proto měla být paušální odměna za zastupování vypočtena dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 8. 2008 (dále jen ""), a nikoliv dle , jak to učinily obecné soudy. Výše paušální odměny za zastupování měla dle stěžovatele činit 53 900 Kč, zatímco obecné soudy mu přiznaly na nákladech řízení toliko částku 6 200 Kč. Je pravdou, že Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. ze dne 23. 10. 2003 judikoval, že se paušální odměna za zastupování advokátem v incidenčních sporech určuje dle , nicméně toto jeho rozhodnutí bylo v důsledku absence odůvodnění nepřezkoumatelné. Stěžovatel rovněž podotkl, že s ohledem na obecnou obtížnost incidenčních sporů nelze odměnu ve výši 6 200 Kč považovat za přiměřenou. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu č. j. -79 ze dne 25. 11. 2008 a rozsudek krajského soudu č. j. -68 ze dne 29. 7. 2008 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y, přičemž podstatu neoprávněného zásahu spatřoval v nesprávné aplikaci ustanovení Ústavní soud ve své judikatuře vymezil podmínky, za nichž by mohla mít nesprávná aplikace právních předpisů obecnými soudy za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod, následovně: první skupinu případů tvoří ty, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nenabyla opodstatněně přednost před jinou normou sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více právních norem, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, právní normy. Třetí skupinu pak tvoří případy svévolné aplikace právní normy, přičemž za projev svévole při aplikaci právní normy je možno považovat extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, nerespektování kogentní právní normy, interpretaci jsoucí v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a rovněž i rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 15. 9. 2005). Nic takového však v projednávané věci zjištěno nebylo.

Ústavní soud se již v minulosti k otázce výše paušální odměny za zastupování advokátem v incidenčních sporech vyjádřil v usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 11. 2008 a v usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 2. 2009 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž konstatoval, že výklad provedený Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. ze dne 23. 10. 2003, na nějž v obou případech obecné soudy odkazovaly, nevybočil z mezí ústavnosti. Ani v nyní projednávané věci neměl Ústavní soud důvod se od tohoto právního názoru odchýlit, neboť stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvedl žádný ústavněprávně relevantní argument, jenž by byl způsobilý správnost výše uvedených závěrů zpochybnit. Jeho argumentace se pohybovala toliko v rovině podústavní, přestože Ústavní soud již v usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 2. 1998 (publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usnesení č. 15, str. 387 a násl.) vyložil, že "výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upravena - s možnými korekcemi - s přihlédnutím k povaze věci, případně k její složitosti - podle jednotlivých typů tak, jak je v dlouhodobé praxi lze postřehnout a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoli zasahovalo."

Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené toliko na polemice s právním názorem obecných soudů v rovině podústavní, a to fakticky ve shodném rozsahu jako v řádném opravném prostředku, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu