Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1563/09

Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele M. S., zastoupeného JUDr. Marcelou Šonkovou, advokátkou se sídlem Trojanova 18, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 27. února 2009 č. j. -60, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Formálně bezvadným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci. Tamnímu soudu vytkl, že nesprávně interpretoval , ve znění pozdějších předpisů, jímž se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí. To potud, že vyšel z právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2004 sp. zn. a ze dne 2. dubna 2008 sp. zn. , dle něhož citované ustanovení se vztahuje pouze na střet exekuce nařizované soudem a prováděné soudem či soudním exekutorem na straně jedné, s exekucí daňovou či správní na straně druhé, nikoliv tedy na střet výkonu rozhodnutí a exekuce, resp. dvou a více exekucí prováděných soudním exekutorem.

Stěžovatel je přesvědčen, že tento závěr koliduje s obsahem předmětného zákona, jakož zejména, že důsledkem kritizovaného výkladu je dotčení jeho ústavně zaručeného základního práva zakotveného v a d. V této souvislosti namítl, že byl-li v jeho prospěch coby oprávněného v exekučním řízení nařízen výkon rozhodnutí postižením majetku dlužníka (povinného), který do té doby nebyl jiným výkonem rozhodnutí postižen, měl by mít záruku, že (vyjma případů, kdy zákon ze zvláštních důvodů stanoví přednostní uspokojení některých pohledávek) jeho pohledávky budou uspokojeny primárně, to jest bez ohledu na později nařízené výkony rozhodnutí postihující tentýž majetek dlužníka (povinného), k čemuž v jeho případě nedošlo. Naopak (blíže specifikovaný) majetek dlužníka (povinného) nabyl do vlastnictví věřitel (oprávněný), ve vztahu k němuž byl výkon rozhodnutí nařízen později, fakticky (k újmě stěžovatele) proveden ovšem dříve.

Vzhledem k uvedenému domáhal se stěžovatel, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Porušení práv v rovině práva jednoduchého, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatele, Ústavní soud neshledal.

Vzhledem k rozhraničení kompetencí je třeba mít na zřeteli, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti [, písm. a)y ČR], nýbrž primárně Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva ( a násl. , ve znění pozdějších předpisů).

[Stěžovatelem uvažované změně výkladu relevantního práva v systému obecných soudů je (mimo jiné) vyhrazen právě institut dovolání, spjatý s otázkou zásadního právního významu ve smyslu , odst. 3 , přičemž lhůta k podání ústavní stížnosti je posléze zachována i tehdy, pokud Nejvyšší soud (v mezích svého zákonem předpokládaného uvážení) neshledá dovolání přípustným ( , ve znění pozdějších předpisů).]

Z uvedeného vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud je tak v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy (srov. kupř. nález

sp. zn.

). O takový případ se v posuzované věci nejedná.

V záležitosti stěžovatele žalobci, takto vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem, vylučovací žalobou dosáhli toho, že z výkonu rozhodnutí vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. byly vyloučeny přesně označené nemovitosti, u nichž byl nařízen prodej exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. Jana Pekárka ze dne 16. července 2003 sp. zn. (v němž zastával stěžovatel pozici oprávněného).

Rozhodovací důvody napadeného rozsudku odvolacího soudu jsou založeny na tom, že pokud žalobci nabyli spoluvlastnické podíly ke sporným nemovitostem udělením příklepu po uhrazení ceny dosažené vydražením ve stanovené lhůtě zpětně k okamžiku udělení příklepu a jsou vlastníky sporných nemovitostí, potom soud prvého stupně rozhodl správně ve smyslu , když žalobě vyhověl, neboť z důvodu prokázání vlastnického práva žalobců jsou sporné nemovitosti vyloučeny z výkonu rozhodnutí, u nichž byl nařízen prodej citovaným exekučním příkazem. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, přitom vycházel z právního názoru, jemuž stěžovatel oponuje a jenž byl opakovaně vyjádřen v rozhodnutích Nejvyššího soudu (kromě již citovaných kupř. i v usneseních ze dne 24. dubna 2007 sp. zn. , ze dne 25. února 2009 sp. zn. nebo sp. zn. ). Tento právní názor a s ním spjatý výklad , ve znění pozdějších předpisů, připíná se kontextuálně k situacím, kdy se řeší (aktuálně) otázka vedení více vykonávacích či exekučních řízení prodejem téže nemovitosti a v té souvislosti problematika zastavení později zahájeného vykonávacího (exekučního) řízení, příp. otázka, kdy soudní exekutor udělil příklep vydražiteli.

Z pohledu ústavněprávního dle názoru Ústavního soudu v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, obstojí. Interpretace , ve znění pozdějších předpisů, o níž odvolací soud své vývody opírá, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (kupř. nálezy

sp. zn.

,

,

), přičemž ani není v daném případě výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález

sp. zn.

).

V důsledku uvedeného byl posouzen návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnut [ , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2009

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu