Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 781/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) P. f. Č. r., zastoupeného advokátem, a b) České republiky – Okresního soudu ve S., proti povinnému M. N., pro částky 10.283,- Kč s příslušenstvím a 239.746,- Kč, prodejem spoluvlastnických podílů povinného na nemovitostech, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. , o dovolání oprávněného P. f. Č. r. (dále též jen „PF ČR“) proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31.8.2006, č.j. -70, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením z 27.2.2006, č.j. -55, okresní soud podle ustanovení zastavil výkon rozhodnutí nařízený (pravomocně v prvém stupni dnem 9.4.2005) usnesením z 26.1.2005, č.j. -26. Své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že předmětný výkon rozhodnutí byl nařízen k návrhům oprávněných ze 17.1. (u oprávněného a/) a z 21.1. (u oprávněného b/) 2005, zatímco v jiném řízení u tohoto soudu (pod sp.zn. ) byla k návrhu další oprávněné (F., a.s.) z 15.11.2004 usnesením ze 16.11. téhož roku nařízena proti témuž povinnému exekuce, jejímž provedením byl pověřen JUDr. Z. Z., který dne 4.1.2005, tedy před zahájením předmětného řízení o soudním výkonu rozhodnutí, vydal exekuční příkaz, č.j. 1 EX 5944/04-6, k provedení exekuce prodejem týchž nemovitostí povinného, resp. týchž jeho spoluvlastnických podílů na nich.

K odvolání oprávněného PF ČR krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a s námitkou odvolatele, že při souběhu výkonu rozhodnutí prováděného podle soudem a exekuce prováděné podle exekučního řádu soudním exekutorem, je nutno aplikovat ustanovení o přerušení řízení o exekucích či výkonech později nařízených, se odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vypořádal s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2006 pod poř. č. 2, závěrem, že předmětem úpravy obsažené v uvedeném právním předpise souběh výkonu rozhodnutí podle s exekucí podle exekučního řádu není.

V dovolání (zásadní právní význam ve smyslu ustanovení napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že výše uvedeným judikátem „nebyla problematika interpretace zákona o střetu exekucí vyřešena meritorně, jelikož šlo o rozhodnutí, jímž bylo dovolání pouze odmítnuto, aniž se soud – s ohledem na skutkové vymezení dovolacích důvodů – uvedenou otázkou mohl zabývat věcně“) oprávněný PF ČR namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení spatřuje v závěru soudů obou stupňů vycházejícím z výše uvedené publikované judikatury. Dovolatel se domnívá, že jazykovým i logickým výkladem nelze dovodit závěr jiný než ten, že řízení o později vedeném soudním výkonu rozhodnutí mělo být podle ustanovení přerušeno, aby pak v něm bylo možno pokračovat, nebudou-li nemovitosti v dříve nařízené exekuci do jejího pravomocného skončení prodány a jestliže vymáhaná pohledávka do té doby nezanikne. Pro případ, že by později nařízený soudní výkon rozhodnutí byl namísto přerušení zastaven, dovozuje oprávněný, že bude nucen po skončení dříve nařízené exekuce podávat nový návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, a to i v případě, že se do dříve nařízené exekuce přihlásí jako věřitel ve smyslu , jelikož jako takový nemá postavení rovnocenné pozici oprávněného či dalšího oprávněného, nebude tedy například moci zabránit zastavení dříve nařízené exekuce, navrhne-li je oprávněný.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ).

Oprávněný sice argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu přednesl, jejich hodnocením však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodné otázky, a to otázky, zda má být aplikováno ustanovení zákona 119/2001Sb., o přerušení řízení, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Na závěru přijatém ve výše uvedeném publikovaném rozhodnutí z 21.7.2004, sp.zn. , nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit. V tomto směru tedy na ně v plném rozsahu odkazuje a dodává, že ústavní stížnost dovolatelky (v tamním řízení povinné, jež se – obdobně jako oprávněný v souzené věci – při souběhu soudního výkonu rozhodnutí podle s exekucí podle exekučního řádu domáhala aplikace ustanovení , tedy přerušení později vedeného exekučního řízení) byla usnesením Ústavního soudu z 11.1.2007, sp. zn. , jako zjevně bezdůvodná odmítnuta.

V souladu s ustálenou judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že později zahájené řízení o soudním výkonu rozhodnutí (jenž již byl pravomocně nařízen) muselo být vzhledem k dříve zahájenému řízení exekučnímu (ve kterém je relevantní nikoli datum právní moci usnesení o nařízení exekuce, nýbrž datum vydání exekučního příkazu) zastaveno podle ustanovení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 24.4.2007, sp. zn. , jež se sice týká souběhu dvou řízení o soudním výkonu rozhodnutí, jehož závěr však lze uplatnit obdobně i pro souběh soudního výkonu s exekucí podle exekučního řádu). V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že „v dané věci neměl být v pořadí další výkon rozhodnutí prodejem téže nemovitosti povinného nařízen, a byl-li, musí být – správně – zastaven podle “ Týž názor zastává i literatura (srov. např. . Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C.H.BECK, 2006, vysvětl. č. 6 na s. 1359, čtvrtý odstavec s. 1630, případně poslední odstavec s. 1647, v němž je zastáván – taktéž obdobně uplatnitelný – závěr, že soud řízení o návrhu dalšího oprávněného, který byl podán až po právní moci unesení o nařízení /v pořadí prvního/ výkonu zastaví).

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, povinnému, jenž by jinak měl podle , a právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2009

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu