Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2943/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecká a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CTP Property a.s., se sídlem Central Trade Park D1 1571, Humpolec, právně zastoupené Mgr. Vladislavou Kučerovou, advokátkou v Praze 1, Týnská 12, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 12. 2006 č. j. -192 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 28. 11. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení rubrikovaných rozsudků obecných soudů, přičemž tvrdila, že jejich postupem došlo k porušení y, d (dále jen " "), jakož i principu legitimního očekávání, právní jistoty a pacta sunt servanda, a v důsledku toho k porušení jejích základních práv garantovaných Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva vlastnit majetek, zakotveného v y a práva domáhat se stanoveným postupem svého práva před soudem ve smyslu Úmluvy, resp. a 2 y.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Tachově bylo k žalobě Pozemkového fondu České republiky (v řízení, kde na straně žalované vystupoval Ing. K. W., CTP Park Bor, s.r.o., a stěžovatelka) mj. určeno, že Česká republika je vlastníkem konkrétních nemovitostí v k. ú. Ostrov u Tachova a k. ú. Mlýnec pod Přimdou. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni toto rozhodnutí potvrdil. Dovolání žalovaných Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 8. 2008 č. j. -399 odmítl s tím, že není přípustné (ani) dle ustanovení a odst. 3 .

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, že smlouva o převodu zmíněných pozemků, uzavřená mezi žalobcem a prvním žalovaným, je neplatná, neboť nebyl dodržen postup podle , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně , o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Dle názoru stěžovatelky v českém právním řádu existují dva odlišné postupy pro převod nemovitostí oprávněným osobám, a to jednak podle příslušných ustanovení , jednak podle příslušných ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, přičemž v posuzované věci šlo o uspokojování nároků na vydání náhradních pozemků podle ustanovení , kde aplikace nepřipadá v úvahu. Stěžovatelka se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 33), ustanovení a důvodové zprávy k tomuto zákonu i

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( a 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není, vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

III. senát Ústavního soudu se již zabýval ústavní stížností Ing. K. W. (

sp. zn.

) a CTP Park Property, s.r.o. (

sp. zn.

), která směřovala proti stejným soudním rozhodnutím a dospěl v obou případech k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Jak plyne z odůvodnění odmítavých usnesení měl Ústavní soud za to, že ústavní stížnosti jsou (pouhou) polemikou s jinak ústavně konformní interpretací a aplikací "jednoduchého práva" (tj. shora zmíněných zákonů) ze strany obecných soudů. Mimo jiné konstatoval, že "námitka tvrzeného porušení práva na legitimní očekávání nemůže obstát již proto, že tzv. veřejná nabídka, kterou stěžovatel považuje jen za interní reguli vedlejšího účastníka, vyplývá přímo z , a se zřetelem ke znění ustanovení tohoto zákona nemohou být pochybnosti o jeho aplikovatelnosti i (právě) na vydávání pozemků osobám oprávněným ve smyslu zákona o půdě. Nabyl-li proto stěžovatel předmětné pozemky na základě smlouvy, jež byla s tím v očividném rozporu, nemůže se (úspěšně) dovolávat porušení svého legitimního očekávání, neboť mu žádné právo nesvědčilo."

Obdobnou problematikou se Ústavní soud zabýval též v usnesení

sp. zn.

, v němž uvedl: "Podstata ústavní stížnosti stěžovatele tkví v jeho nesouhlasu s právním názorem, že v době od 1. 1. 2003 (tedy po zrušení ) do 14. 4. 2006 (kdy nabyl účinnosti ) byl postup Pozemkového fondu České republiky při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám regulován zákonem, konkrétně , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby, ... (dále jen jako " "), tedy že mj. byl Pozemkový fond České republiky povinen provést "výběrové řízení" aj. V důsledku uvedeného právního názoru a absenci "výběrového řízení" aj. v dané věci byla konstatována neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem. Stěžovatel je patrně naopak názoru, že postup Pozemkového fondu České republiky při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám regulován zákonem nebyl, proto se nemohlo jednat o rozpor se zákonem, a tak smlouva nemohla být neplatná. Nejvyšší soud na podporu tohoto právního názoru vyšel z argumentace uplatněné již ve svém usnesení sp. zn. , v němž uvedl především: "V době skončení účinnosti totiž již platil ..; tento zákon začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů, v této normě upravených. To vyplývá z jeho ustanovení , v němž se pod písmenem a) výslovně stanoví, že tento zákon upravuje jednak postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle zákona o půdě na fyzické osoby, nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo na ně bylo právo převedeno, a pod písmenem b) podmínky pro převod zemědělských pozemků na jiné osoby. Smyslem zákona bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod, a upravit postup Pozemkového fondu při jejich vyřizování. Převody pak souhrnně upravil jako prodej, i když ve skutečnosti předpokládal též převody oprávněným osobám, jejichž nárok na převod vznikl nevydáním pozemků nacházejících se v katastrálním území obce nebo v sousedním katastrálním území ( ve znění , platném v roce 2005). Podle této konstrukce, která zřejmě vycházela z toho, že ceny převáděného pozemku a ceny nevydaných pozemků nemohly být totožné, byl při prodeji započten do plnění nárok na náhradní pozemek. Předpokladem pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu oprávněných a jiných osob, jež projevily o pozemek zájem; zákon proto ukládal v Pozemkovému fondu oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Oznámení o vyhlášení prodeje podle tohoto ustanovení byl Pozemkový fond dále povinen zveřejnit s minimálně týdenním předstihem v denním tisku s celostátní působností. Zájemci o pozemek měli pak lhůtu jednoho měsíce ode dne vyhlášení prodeje na úřední desce, k tomu, aby písemně požádaly o jeho převod (prodej). Zákon upravoval postup Pozemkového fondu v případech, kdy mezi zájemci o převod pozemku byly oprávněné osoby."... Pokud jde o právní názor stran příslušných ustanovení zákona o půdě a , uplatněný v dané věci, Ústavní soud neshledal, že by šlo o výklad svévolný. Naopak, v citované argumentaci v rámci interpretačního procesu lze shledávat úsilí o pochopení smyslu a účelu vykládaných ustanovení (aby tak mj. snad bylo zabráněno výkladovému formalismu). Ústavní soud je toho názoru, že interpretace podústavního práva je řádně odůvodněná, logická, přesvědčivá a z tohoto pohledu jí nelze nic vytknout. Naopak výklad předestíraný stěžovatelem představuje pouhou polemiku se závěry obecných soudů a nadto se jeví (minimálně) nerozumný, neboť patrně značí, že v předmětné době nebyl postup Pozemkového fondu České republiky nijak regulován, což by důsledně vzato otevíralo prostor pro nahodilost a netransparentnost jeho postupu, nevylučující libovůli a diskriminaci oprávněných osob (předmětné nemovitosti by mohly být nabízeny jen určitým oprávněným osobám, mohlo by tak docházet k jejich zvýhodňování na úkor ostatních oprávněných osob).

II. senát Ústavního soudu neshledal důvod se od citovaných závěrů jakkoli odchýlit, a proto na ně v plném rozsahu odkazuje.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2009

Stanislav Balík

předseda senátu