Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2900/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. K. W., zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem Brno, Arne Nováka 4, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2007, ve věci sp. zn. , ve znění opravného usnesení ze dne 6. 2. 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 12. 2006, ve věci sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud pro porušení a d a Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí.

Okresní soud shora uvedeným rozsudkem určil, že Česká republika je vlastníkem a žalující Pozemkový fond ČR (dále jen "Fond", příp. "vedlejší účastník") je správcem v rozsudku identifikovaných pozemků; o odvolání žalovaného stěžovatele a dalších žalovaných rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, a následné dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 8. 2008 č.j. -399 jako nepřípustné odmítl.

Vedlejší účastník převedl smlouvou ze dne 30. 6. 2005 do vlastnictví stěžovatele a dalších žalovaných dotčené pozemky ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ""); obecné soudy tento převod posoudily jako neplatný proto, že nebyly veřejně nabídnuty k převodu podle , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (dále jen ").

Stěžovatel se domnívá, že právní závěry obecných soudů ohledně neplatnosti smlouvy uzavřené s Fondem ve vztahu k pozemkům nezařazeným do systému tzv. veřejných nabídek jsou nesprávné. Žádný právní předpis nestanovil ke dni uzavření smlouvy mezi ním a Fondem povinnost zařazovat pozemky do jakéhokoli systému veřejných nabídek, a pouze z pozemků do tohoto systému zařazených uspokojovat nároky oprávněných osob. Stanoví-li přitom § 11 odst. 1 zákona o půdě, které pozemky k uspokojení nároků oprávněných osob nelze vydat, je třeba a contrario dovodit, že všechny ostatní pozemky vydat lze. Jestliže Fond (netransparentně) zařadil dle svých interních pravidel do systému veřejných nabídek pouze některé pozemky, omezoval tak zákonem stavený rozsah pozemků určených k vydání, aniž by k takovému omezení existoval zákonný podklad.

Smyslem novelizace zákona o půdě nebylo dle stěžovatele omezení práv oprávněných osob uplatňujících své nároky na vydání náhradních pozemků, ale stanovení lhůty pro naturální vypořádání nároků, tj. určení nejzazší doby, do níž musí vedlejší účastník splnit svoji povinnost a nároky, které již dříve uznal, uspokojit. Opačný výklad tzv. restituční tečky by totiž popíral jeden ze základních principů zákona o půdě, tedy maximalizaci restituce v její naturální podobě.

Stěžovatel připomíná odlišný účel a odlišné postavení státu a oprávněných osob v zákoně o půdě a v zákoně č. ; současně zdůrazňuje, že je-li aplikován , nedochází k restituci, pokud je oprávněná osoba nucena si pozemek nejen koupit (pozemek jí není Fondem v takovém případě vydáván) a navíc případně ještě soutěžit s ostatními zájemci (a to nejen z řad oprávněných osob) o tentýž pozemek, a za jeho koupi nabídnout nejvyšší kupní cenu.

Maje na zřeteli zásadu pacta sunt servanda se stěžovatel domnívá, že žádal-li Fond o vydání pozemků nezařazených do systému veřejných nabídek, nebylo jeho jednání ničím jiným než odrazem zásady vigilantibus iura. Poukazem na zásadu dobrých mravů, jak činily obecné soudy, přitom není možno chránit pasivitu a nevědomost oprávněné osoby; jestliže nikdo kromě něj o vydání předmětných pozemků nežádal, nemohl být ani nikdo jiný tímto postupem poškozen. Připomenutím rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. pak stěžovatel zdůrazňuje, že předmětná smlouva v rozporu s dobrými mravy být nemohla; to platí v plném rozsahu bez ohledu na okolnost (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ), zda-li oprávněný z restitučního nároku jej drží originárně nebo derivativně.

Stěžovatel konečně usuzuje, že v důsledku napadených rozhodnutí obecných soudů bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání (nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

,

a

, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Slivenko proti Lotyšsku, Van der Mussele proti Belgii, Broniowski proti Polsku), jež požívá ochrany na straně těch, kdo nároky na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě osob nabyli derivativně, a ani nález Ústavního soudu

sp. zn.

na tom nemůže nic změnit.

Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci je významné, že rozhodující námitky v dané věci stěžovatel vznesl již v řízení vedeném pod

sp. zn.

, v němž jeho ústavní stížnost (usnesením ze dne 11. 4. 2008) Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou, když mj. uvedl, že "výklad předestíraný stěžovatelem jeví se Ústavnímu soudu jako účelový a nesprávný a představuje pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Za uvedených okolností Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených základních lidských práv stěžovatele neshledává." Výslovnou pozornost zde věnoval Ústavní soud argumentaci, soustředěnou k nálezu

sp. zn.

, jakož i

sp. zn.

,

a

, a podrobně vyložil, proč není ku podpoře stěžovatelových námitek použitelná.

Od závěrů uvedených v tomto usnesení není důvod se odchýlit.

Již jen nad tento rámec a k připomenutí stěžovateli je přiléhavé uvést, že námitka tvrzeného porušení práva na legitimní očekávání nemůže obstát již proto, že tzv. veřejná nabídka, kterou stěžovatel považuje jen za interní reguli vedlejšího účastníka, vyplývá přímo z , a se zřetelem ku znění ustanovení tohoto zákona nemohou být pochybnosti o jeho aplikovatelnosti i (právě) na vydávání pozemků osobám oprávněným ve smyslu zákona o půdě. Nabyl-li proto stěžovatel předmětné pozemky na základě smlouvy, jež byla s tím v očividném rozporu, nemůže se (úspěšně) dovolávat porušení svého legitimního očekávání, neboť mu žádné právo nesvědčilo.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle zmíněného ustanovení senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2009

Jan Musil

předseda senátu