Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3138/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti L. P., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 10. 2008, č. j. -10, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení základních práv a svobod (dále jen " ") a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v jeho občanskoprávní věci.

Obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu o náhradu nákladů vazby ve výši 252 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že považuje za nepřijatelné, aby jeden a tentýž soud v obdobné věci jednou právo přiznal a podruhé prohlásil, že je promlčeno. K obvodnímu soudu totiž podal dvě žaloby, v nichž se domáhal jednak (předmětných) 252 Kč náhrady nákladů vazby a jednak 2 523 Kč jakožto ztráty na výdělku za vazbu. Zatímco v napadeném rozsudku soud přisvědčil žalovanému, že "rozhodnutí z roku 2007" (jímž byla prohlášena jeho "účast soudní na rehabilitaci podle , v platném znění") je pouhá deklarace a nezakládá nárok na odškodnění, v druhé věci, žaloby na náhradu ztráty na výdělku za vazbu, naopak tomuto rozhodnutí relevanci přiznal s tím, že teprve od jeho právní moci začala běžet promlčecí lhůta k uplatnění náhradového nároku. Jestliže tedy soud v napadeném rozhodnutí aplikoval , a promlčecí lhůtu zde stanovenou počítal od právní moci "rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2003", namísto od právní moci usnesení obvodního soudu ze dne 21. 9. 2007 (viz výše), porušil tím podle stěžovatele pravidla spravedlivého procesu ve smyslu shora uvedených ustanovení a Úmluvy.

Ústavní soud je podle České republiky (dále " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Především, ve vztahu k povaze projednávané věci, nelze nepřipomenout, že vylučuje-li u bagatelních věcí (srov. ) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s , bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu, předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

).

O takovou situaci však zde přece jen nejde. Obecný soud napadené rozhodnutí odůvodnil, byť je pro svoji stručnost na samé hranici srozumitelnosti; coby významné pak platí, že tak učinil ve prospěch obhajitelného výsledku řízení. Nelze především přehlédnout, že na "rehabilitační" usnesení obvodního soudu ze dne 21. 9. 2007, ačkoli se odvolává na , již nenavazuje přezkumné řízení podle oddílu třetího tohoto zákona, pročež zde není ani jím vyžadované rozhodnutí ve smyslu jeho . Tím jsou logicky omezeny i možnosti odškodnění podle zákona, přičemž obdobně stěžovateli nepříznivý důsledek plyne i z úvahy, vycházející z ustanovení až 3 zákona (viz též ) ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2003 sp. zn. 130/2003.

Řečené je pak pro výše vymezený ústavněprávní přezkum postačující.

Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu, jestliže ji identifikuje výučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, nadto nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu však nepřísluší.

Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v napadeném rozhodnutí nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.

Pouze nad tento - rozhodný - rámec Ústavní soud připomíná, že odkaz na odlišné posouzení obdobné právní věci jiným soudem (respektive jiným senátem či samosoudcem téhož soudu) bez dalšího porušení práva na spravedlivý proces nezakládá rovněž (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

). Taktéž pochybení soudu spočívající v uvedení (namísto ) nedosahuje intenzity, jež by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu.

V ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z uvedeného se podává, že tak je tomu v dané věci. Ústavní soud tudíž ústavní stížnost podle v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2009

Jan Musil

předseda senátu