Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3194/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CFS-FINANCIAL SERVICES spol. s r. o., se sídlem v Černošicích, Mánesova 774, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Ocelářská 799, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2008, č. j. -39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá .

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení a základních práv a svobod (dále jen " ") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v její občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované I. Z., kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1 000 Kč s příslušenstvím, z titulu pohledávky Dopravního podniku města Brna a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již nabyla postoupením. Podle soudu bylo v řízení prokázáno, že žalovaná řádně splnila svůj závazek původnímu věřiteli, neboť oznámení o postoupení pohledávky a výzvu žalovaného k zaplacení nikdy neobdržela.

Stěžovatelka proti tomu v ústavní stížnosti namítá, že se žalovaná o postoupení pohledávky prokazatelně dozvěděla nejpozději dnem, kdy jí byla doručena žaloba a platební rozkaz (viz závěry podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ). Žalovaná tak podle stěžovatelky svůj dluh řádně nesplnila, neboť plnila osobě, o níž (v době plnění) již věděla, že není věřitelem.

Městský soud v Brně ve svém vyjádření plně odkázal na obsah soudního spisu, vyžádaného k ústavní stížnosti.

Ústavní soud je podle České republiky (dále " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Především, ve vztahu k povaze projednávané věci, nelze nepřipomenout, že vylučuje-li u bagatelních věcí (srov. ) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s , bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu ( ), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

), a o to zde zjevně nejde. Obecný soud napadené rozhodnutí uspokojivě (ve skutkové i právní rovině) odůvodnil, což je pro takto vymezený ústavněprávní přezkum postačující.

Stěžovatelka námitku nedostatku spravedlivého procesu podle , jestliže ji identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.

Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v napadeném rozhodnutí nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.

Vzhledem k řečenému je namístě připomenout, že v ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného plyne, že tak je tomu v dané věci. Ústavní soud tudíž ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle v senátu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2009

Jan Musil

předseda senátu