Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 156/06

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 20. října 2008

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. P. H. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -73 ze dne 22. dubna 2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -57 ze dne 2. března 2006 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -38 ze dne 10. listopadu 2005, kterými bylo rozhodnuto ve věci stěžovatelovy žaloby na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu ve výši rozdílu mezi tržním nájemným a skutečně hrazeným regulovaným nájemným ve stěžovatelem pronajímaných bytech.

VýrokUsnesení Nejvyššího soudu č. j. -73 ze dne 22. dubna 2008, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. -57 ze dne 2. března 2006 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -38 ze dne 10. listopadu 2005 se zrušují.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i další podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") se stěžovatel s odkazem na porušení svých základních práv vyplývajících z , a 4, a 4 a a 3 d (dále jen " ") a z Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako pronajímatel sedmi nájemních bytů s regulovaným nájemným podal na Českou republiku zastoupenou Ministerstvem financí (dále též jen "žalovaná") žalobu, kterou se domáhal podle , Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") zaplacení náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem státu ve výši rozdílu mezi ekonomickým nájemným (stanoveným znaleckým posudkem) a nájemci skutečně hrazeným regulovaným nájemným ve stěžovatelem pronajímaných sedmi bytech za období od 1. ledna 2002 do 19. března 2003. O žalobě stěžovatele rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. -38 ze dne 10. listopadu 2005 tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovateli uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 43 270 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. -57 ze dne 2. března 2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. -73 ze dne 22. dubna 2008 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel vyjadřuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že soud nesprávně posoudil otázku týkající se odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Nesprávný úřední postup státu spatřuje stěžovatel v opakovaném vydávání protiústavních podzákonných norem k regulaci nájemného z bytů v rozporu s y (dále jen " ") a v absenci účinných kroků směřujících k ústavně konformní právní úpravě nájemného z bytů k datu 1. února 2002 a poté. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje též na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.). Stěžovatel dále uvádí, že v případě, kdy zákonodárná moc neúměrně prodlužovala nastalý protiústavní stav, bylo povinností soudní moci uplatnit svou pravomoc a poskytnout ochranu právům stěžovatele. Této ochrany se však stěžovateli nedostalo, a proto se stěžovatel, též s odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.), domáhá ochrany svých ústavně zaručených práv v řízení před Ústavním soudem.

II.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Podle vyjádření Nejvyššího soudu žádná z otázek, které stěžovatel v dovolání vznesl, nemá charakter zásadního právního významu ve smyslu a odst. 3 . Dovolání stěžovatele tak směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nebyla ústavní práva stěžovatele porušena, a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k argumentaci stěžovatele odkázal na odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozhodnutí. Dále uvedl, že je nepochybné, že samotným zrušením protiústavních podzákonných předpisů upravujících regulaci nájemného nebyl odstraněn protiústavní stav, spočívající v konzervaci nájemného z bytu na pro pronajímatele ekonomicky nepřijatelnou úroveň. Stát však není podle názoru Městského soudu v Praze ve věci saturování újmy stěžovatele v důsledku tohoto stavu vzniklé pasivně legitimován. Městský soud v Praze s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu uvádí, že stěžovatel se může domáhat za rozhodnou dobu vyššího nájemného v rámci vztahu pronajímatele a nájemce. Městský soud v Praze má za to, že jeho rozhodnutím jako soudu odvolacího nebylo porušeno žádné ustanovení y ani y, a navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě zcela zamítnuta.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření odkázal na závěry uvedené ve svém v záhlaví citovaném rozhodnutí a dále se plně ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v jeho v záhlaví citovaném rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 1 zdůraznil, že žalobě stěžovatele nebylo vyhověno především proto, že nepřijetí zákona Parlamentem České republiky nezakládá nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona o odpovědnosti za škodu. Nárok stěžovatele pak nebylo možno posoudit ani podle obecného ustanovení , neboť vztah mezi občanem a státem ve státoprávní rovině výkonozákonodárné moci není občanskoprávním vztahem podle .

Ústavní soud rozhodoval v souladu s bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.

III.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud nálezem

sp. zn.

dne 28. února 2006 (viz výše) konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje a 4 a y a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návrh na zrušení a odmítl návrh na zrušení až 695, a až 716 . V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.

K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v nálezu

sp. zn.

ze dne 8. února 2006 (N 34/40 SbNU 281) a dále také v nálezech

sp. zn.

ze dne 21. března 2006 (N 64/40 SbNU 635),

sp. zn.

ze dne 6. dubna 2006 (N 80/41 SbNU 59),

sp. zn.

ze dne 16. května 2006 (N 102/41 SbNU 303),

sp. zn.

ze dne 8. června 2006 (N 118/41 SbNU 475),

sp. zn.

ze dne 13. července 2006 (N 137/42 SbNU 109) a dalších.

V nálezu

sp. zn.

ze dne 6. dubna 2006 (N 80/41 SbNU 59) pak Ústavní soud nadto dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu (ve věci

sp. zn.

byla žaloba stěžovatele podána Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 5. srpna 2004 a samotné řízení vedeno pod sp. zn. ).

V nálezu

sp. zn.

ze dne 8. června 2006, jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 27. ledna 2006, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval až přijetím , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně , , ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 31. března 2006, že v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

K uvedeným právním názorům se - po zrušení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 22. září 2005 nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 21. března 2006 - přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudcích sp. zn. ze dne 7. července 2006, sp. zn. ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. ze dne 20. září 2006, sp. zn. ze dne 10. října 2006, sp. zn. ze dne 24. října 2006 a dalších.

V nálezu

sp. zn.

ze dne 6. dubna 2006, jakož i v nálezu

sp. zn.

ze dne 16. května 2006 Ústavní soud vyslovil následující tezi: "výrokem I. nálezu

sp. zn.

byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody.". Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům.

Jak plyne ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. , v projednávané věci se stěžovatel dne 22. března 2005 písemně obrátil na Ministerstvo financí s požadavkem náhrady škody (požadované po České republice) v přesně určené výši, dané rozdílem mezi ekonomickým a regulovaným nájemným za období od 1. ledna 2002 do 19. března 2003. Ministerstvo financí dopisem ze dne 24. června 2005 požadavek stěžovatele na náhradu škody odmítlo. Následně dne 4. července 2005 stěžovatel uvedený nárok uplatnil u Obvodního soudu pro Prahu 1.

Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil k ústavně konformní interpretaci , , a .

V nálezu

sp. zn.

ze dne 6. dubna 2004 (N 51/33 SbNU 31) uvedl: "Pokud tedy je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. ... Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily y, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace) ... Nicméně nevybočovalo by z rámce procesního poučení, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění , ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně.".

Obdobně již konstatoval Ústavní soud i v nálezu

sp. zn.

ze dne 8. ledna 2003 (N 3/29 SbNU 21) následující: "Ústavní soud zde odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a soud je povinen o tom chybující stranu postupem dle a 43 poučit.". V kontextu posuzované věci pak Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

vymezil speciální rámec pro aplikaci . Uvedl, že obecný soud "musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu ... V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v ". Uvedený pokyn nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů [např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 11. března 2004: "Poučení, že ve věci ... namísto dosavadního žalovaného má být žalována jiná osoba (ve vazbě na institut záměny účastníků, obsažený v ), součástí poučovací povinnosti soudů nebylo a není."].

Mají-li být naplněny kautely plynoucí zejména z nálezů Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 28. února 2006 (o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného) a

sp. zn.

ze dne 6. dubna 2006 (o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům), pak je podle přesvědčení Ústavního soudu, vyjádřeného již např. v nálezu

sp. zn.

ze dne 9. září 2008 (N 152/50 SbNU 345), nutno , , , a interpretovat pohledem y tak, aby obecné soudy v občanském soudním řízení poskytly reálnou ochranou subjektivním právům. U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného podaných proti státu dle zákona o odpovědnosti za škodu jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučinily-li tak, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení , , , a a v rovině práva ústavního pak dotčení v základním právu plynoucím z y.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než v záhlaví citovaná rozhodnutí podle a odst. 3 písm. a) zrušit.