Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 983/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jeseníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 4. 2004, č.j. -29, zamítl žalobu o zaplacení částky 21.444,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % p.a. od 1. 1. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalované vzniklo k bytu č. 4 v domě č.p. 275 na dříve G., nyní N. ulici v J. sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství (dále jen „předmětný byt“) právo osobního užívání, a to na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu (jejíž uzavření bylo doloženo zápisem ze dne 18. 2. 1969), která ke své platnosti podle § 155 odst. 1, 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“) nevyžadovala písemnou formu, a jíž předcházelo rozhodnutí o přidělení podnikového bytu ze dne 28. 1. 1969, č.j. 110/69-II c, vydané příslušným orgánem ve smyslu § 154 odst. 1 obč. zák. před novelou. Soud prvního stupně dále vyšel z toho, že s účinností od 1. 1. 1992 se právo osobního užívání transformovalo nejméně na právo nájmu bytu a povahou předmětného bytu se již nezabýval, neboť nebyla pro posouzení sporu ohledně výše nájemného významná. Podle soudu prvního stupně upravovala maximální výši nájemného včetně oprávnění pronajímatele jednostranně zvýšit nájemné či úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu v platném znění, která však byla Ústavním soudem ke dni 31. 12. 2001 zrušena. Protože pro určení výše nájemného byl rozhodující okamžik uzavření nájemní smlouvy a změna jeho výše je podle současného znění obč. zák. možná jen na základě dohody stran, dovodil soud prvního stupně, že pokud žalovaná platila žalobci nájemné ve výši určené podle posledního příslušného cenového výměru Ministerstva financí České republiky stanovícího maximální výši nájemného, nebyla povinna platit tržní nájemné a současně nebylo v pravomoci soudu určit výši nájemného za situace, kdy neexistuje zvláštní předpis, který by mu to ve smyslu obč. zák. umožňoval. Soud prvního stupně závěrem konstatoval, že nájemní smlouva k předmětnému bytu sjednaná dne 9. 12. 1993 mezi Realitní kanceláří L. Š. a žalovanou nemohla právo nájmu k tomuto bytu založit, neboť právo nájmu zde vzniklo již dříve zákonnou transformací práva osobního užívání, a to ke dni 1. 1. 1992.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 11. 2004, č.j. -53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na něž v podrobnostech odkázal, a neshledal důvodnými procesní námitky žalobce ani jeho návrhy na doplnění dokazování.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z a v něm uplatněný dovolací důvod podřazuje Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává v tom, zda nájemní vztah k bytu může být mezi smluvními stranami založen i při neexistenci ujednání o ceně nájmu. Podle dovolatele totiž po zrušení regulačních předpisů v oblasti ceny nájmu Ústavním soudem platí , o cenách. Navíc podle vyjádření Ministerstva financí České republiky v jiných řízeních vedených před soudem prvního stupně má pronajímatel možnost sjednávat nájemné bez regulace. Z těchto důvodů je cenové ujednání o výši nájmu bytu vyplývající ze zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 18. 2. 1969 neplatné, o čemž však soudy nerozhodly, anebo se platně netransformovalo z cenového ujednání z doby práva osobního užívání bytu podle obč. zák. po novele a takto vzniklý nájemní vztah tedy neobsahuje ujednání o ceně, což jej činí neplatným. Odvolací soud tak dle mínění dovolatele při absenci speciální úpravy ceny nájemného jednostranně zvýhodňuje nájemce v rozporu se zásadou ochrany vlastnictví, neboť nelze odmítnout ochranu subjektivního práva s poukazem na neexistující právní normu, na kterou odkazuje obč. zák., jestliže je součástí právního řádu i zákon o cenách. Dovolatel je proto přesvědčen, že pokud soud ani po podání ústavní stížnosti v projednávané věci řízení nepřerušil, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Další otázkou zásadního významu podle něj je, zda ujednání účastníků má přednost před ustanovením obč. zák. a v této souvislosti dovolatel vyjádřil názor, že ustanovení obč. zák. neomezuje smluvní volnost stran nájemní smlouvy. Závěrem dovolatel uvádí, že podle jeho názoru byla napadeným rozhodnutím porušena ustanovení d a y a že úprava nájmu bytu v je v rozporu s a 4 d a článkem Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalovaná souhlasila s rozsudkem odvolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno ( , a ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Vady uvedené v , a b/ a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání ( věta druhá ).

Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka vady řízení pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se odvolací soud měl dopustit tím, že v rozporu s nepřerušil řízení přestože jím aplikované ustanovení obč. zák. je v rozporu s ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem a nepodal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení tohoto ustanovení, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle , a Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.

Zbývá tedy posoudit, zda napadené rozhodnutí (z hlediska v něm uplatněných námitek směřujících proti právnímu posouzení věci) spočívá na právních závěrech, které jsou v rozporu s hmotným právem či ustálenou judikaturou.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud dospěl k závěru, podle kterého dikce obč. zák. omezuje smluvní volnost stran nájemního vztahu. Naopak, pouze uzavřel, že žalovaná, i poté, co bylo Ústavním soudem zrušeno , o cenovém moratoriu, hradila nájemné podle posledního příslušného cenového výměru nájemného a na tržním nájemném se s pronajímatelem nedohodla, přestože to znění obč. zák. umožňuje a tímto ustanovením předpokládaný zvláštní právní předpis, který by pronajímatele opravňoval jednostranně zvýšit nájemné, dosud neexistuje, nemohlo být žalobě vyhověno. Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí tak nelze spatřovat v řešení právní otázky, na němž napadené rozhodnutí nespočívá.

Odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí na právním závěru, že pokud po transformaci práva osobního užívání bytu založeného dohodou, v níž výše úhrady za užívání nebyla sjednána, neboť se řídila tehdejšími obecně závaznými předpisy, v právo nájmu bytu nedošlo k dohodě mezi nájemcem a pronajímatelem o změně výše nájemného, které nájemce platí pronajímateli ve výši stanovené posledním (již zrušeným) výměrem Ministerstva financí, jímž bylo nájemné regulováno, obecný soud nemůže – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – uložit nájemci doplatit pronajímateli rozdíl mezi regulovaným a tržním nájemným, a to ani z titulu bezdůvodného obohacení. Dovolatel správnost tohoto právního závěru v dovolání napadl, přičemž (též) tuto otázku – s přihlédnutím k formulaci dovolání – pokládá za otázku zásadního právního významu. Napadené rozhodnutí by proto mohlo být rozhodnutím zásadního právního významu (ve smyslu ve spojení s ustanovením ). Z posléze uvedených důvodů však nelze pro posouzení uvedené otázky shledat rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a tudíž ani dovolání přípustným.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2005, pod poř. č. 171, dovodil, že smlouva o nájmu bytu je smlouvou úplatnou a dohoda o nájemném musí být její součástí (§ 686 odst. 2 obč. zák.). Pokud ustanovení § 671 odst. 1 obč. zák. stanoví, že v případě nedostatku ujednání o výši nájemného je nájemce povinen platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, uplatní se toto ustanovení pouze v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy, nikoli smlouvy o nájmu bytu, pro kterou platí zvláštní úprava (§ 685 a násl. obč zák.). Dohoda o nájemném nemůže být jednostranně měněna, pokud to zvláštní předpis nestanoví (viz § 696 odst. 1 obč. zák.) nebo pokud se tak smluvní strany nedohodly. Se zřetelem k ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák., které změnilo k 1. 1. 1992 právo osobního užívání na právo nájmu, je nutno nájem bytu založený touto zákonnou transformací považovat za rovnocenný nájmu vzniklému po uvedeném datu smluvně, nelze tudíž dovozovat, že mu chybí jeden z podstatných (pojmových) prvků – určení výše nájemného. Z povahy věci vyplývá, že tento prvek nájemního poměru zůstal zachován z předchozího vztahu osobního užívání (kdy úhrada za užívání bytu byla stanovena právním předpisem, a logicky tedy nemusela být sjednávána účastníky). Takto konstituovaný nájemní poměr je rovněž vztahem závazkovým, který dle obč. zák. nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud nestanoví jinak. Jednostrannou změnu výše nájemného z bytů – jak předpokládá ustanovení obč. zák. – může stanovit zvláštní právní předpis, který však v současné době neexistuje. Jestliže byla po vzniku práva osobního užívání, popřípadě po jeho transformaci na nájem, cena nájmu a plnění poskytovaných s užíváním bytu regulována právními předpisy, je třeba z tohoto stavu vycházet, dokud nebude přijat příslušný speciální předpis, jehož existenci předpokládá obč. zák. Ani skutečnost, že tyto právní předpisy byly později jako protiústavní zrušeny, na uvedeném závěru nemůže nic změnit (viz o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena). V citovaném rozhodnutí dovolací soud rovněž zdůraznil, že řešení současného konfliktu zájmů pronajímatelů a nájemců bytů způsobem, jejž zvolil žalobce, nepovažuje za možné též z toho důvodu, že by takovéto nahrazení činnosti moci zákonodárné a výkonné individuálním aktem moci soudní – bez současných dalších opatření řešících dopad do sféry uspokojování základní potřeby bydlení u ekonomicky slabších vrstev obyvatelstva – vedlo k nepřijatelným sociálním důsledkům. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usneseních ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. , ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. a ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. , a sdílí je i v projednávané věci. Uvedené závěry nejsou v rozporu ani s vyjádřením Ministerstva financí ČR, na něž poukazuje dovolatel, podle nějž může pronajímatel po zrušení předpisů o regulaci nájemného sjednat (nikoli však jednostranně nájemci vnutit) nájemné volně bez omezení.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§ 454 obč. zák.). Již ve vztahu k ustanovení a násl. obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 ustálená soudní praxe dovodila, že je třeba rozlišovat mezi nároky z neoprávněného majetkového prospěchu a nároky z jiných titulů a že podle ustanovení o neoprávněném majetkovém prospěchu nelze posuzovat případy, které jsou upraveny v jiných ustanoveních zákona (srov. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, poř. č. 26, str. 130 – 131, nebo ročník 1979, poř. č. 1, str. 61 – 62). Závěr, že uvažovat o posouzení nároku na zaplacení peněžitého plnění uplatněného z důvodu užívání cizí věci podle ustanovení o bezdůvodném obohacení lze teprve tehdy, pokud důvod plnění nelze opřít o platnou nájemní smlouvu či jiný závazkový vztah, vyplývá též např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. , uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 53, a ročník 2004, pod č. 78). Logickým důsledkem závěru, že plnění z titulu bezdůvodného obohacení lze přiznat pouze tehdy, jestliže takové plnění nenáleží žalobci z jiného právního důvodu, je závěr, že existuje-li mezi účastníky závazkový právní vztah, z něhož vyplývá pro jednu ze stran povinnost k určitému peněžitému plnění, nelze dovozovat povinnost téže strany k dalšímu (vyššímu) peněžitému plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Je-li tedy nájemce povinen platit pronajímateli nájemné v určité výši, nemůže se pronajímatel na nájemci úspěšně domáhat placení vyšší částky (ani) z titulu bezdůvodného obohacení.

Z řečeného vyplývá, že právní otázka otevřená dovolacímu přezkumu byla již dovolacím soudem vyřešena a že odvolací soud se při řešení uvedené otázky od tohoto řešení neodklonil.

Dovolatel nikterak nekonkretizoval, jakým způsobem měla být napadeným rozhodnutím porušena ustanovení d a y, a dovolací soud nesdílí jeho názor, že úprava nájmu bytu v (o níž se opírá dlouholetá právní praxe, včetně rozhodovací praxe Ústavního soudu) je v rozporu s a 4 d a článkem Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle věty první a dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( věta první, , a ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. ledna 2006

JUDr. Robert W a l t r , v.r.

předseda senátu