Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
59369.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 236/08
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. D.P., právně zastoupené Mgr. Janou Suchou, advokátkou AK se sídlem T. G. Masaryka 42, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2007 sp. zn. 7 To 515/2007 , za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. ledna 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2007 sp. zn. 7 To 515/2007 , a to pro porušení článku 95 odst. 1 Ústav y ČR, článku 2 odst. 2 a odst. 3, článku 28 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, jakož i článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, článku 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a článku 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2007 sp. zn. 7 To 515/2007 byla podle ust. § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost ustanovené obhájkyně odsouzeného J. M. JUDr. D.P. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. října 2007 č. j. 6 T 26/2007 -50.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 26/2007 byla dne 25. dubna 2007 ustanovena obhájkyní odsouzeného J. M. V tomto řízení provedla celkem dva právní úkony, a to přípravu a převzetí věci dne 26. dubna 2007 [v souladu s ust. § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, dále jen "advokátní tarif"], a účast při jednání soudu dne 6. června 2007 (v souladu s ust. § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu). V trestním řízení byly usnesením ze dne 2. dubna 2007 spojeny ke společnému řízení celkem dva návrhy na potrestání sp. zn. 6 T 26/2007 a sp. zn. 6 T 155/2007 . Ke spojení věcí došlo na základě ust. § 23 odst. 3 trestního řádu v platném znění. Ve všech spojených řízeních bylo obviněnému kladeno za vinu spáchání trestného činu dle ust. § 180d trestního zákona v platném znění.
V souladu s ust. § 12 odst. 3 advokátního tarifu stěžovatelka provedla vyúčtování tak, že věc s nejvyšší tarifní hodnotou zvýšila o polovinu mimosmluvní odměny, jež by jinak náležela v ostatních spojených věcech. Sazba obou odměn na každé dříve samostatné řízení činí 450,- Kč, a to v souladu s ust. § 10 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Potom tedy sazba na jeden právní úkon činí 675,- Kč (450 + 450/2) za použití ust. § 12 odst. 3 advokátního tarifu. Dále stěžovatelka účtovala na jeden právní úkon 300,- Kč tzv. režijní paušál v souladu s ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy dva režijní paušály na dva právní úkony. K uvedeným částkám stěžovatelka účtovala 19 % DPH, t. j. 370,50 Kč v souladu s ust. § 14a advokátního tarifu. Celkem tedy účtovala částku ve výši 2 320,50 Kč.
Okresní soud v Karlových Varech přiznal stěžovatelce usnesením ze dne 15. října 2007 sp. zn. 6 T 26/2007 odměnu ve výši 1 785,- Kč, a to 450,- Kč na jeden právní úkon, 300,- Kč na jeden právní úkon a 285,- Kč 19 % DPH. Soud stěžovatelce nepřiznal odměnu ve výši 535,50 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně shledal aplikaci ust. § 12 odst. 3 advokátního tarifu nedůvodnou, protože soud rozhodl o spojení v trestní věci na základě zákona.
S tímto odůvodněním stěžovatelka nesouhlasila, proto napadla usnesení okresního soudu stížností. Svou stížnost, obhajující správnost aplikace ust. § 12 odst. 3 advokátního tarifu, odůvodnila tak, že ke spojení věcí v souladu s ust. § 23 odst. 3 trestního řádu v platném znění došlo na základě zákona, protože soud v právním státě vždy rozhoduje na základě zákona, avšak toto spojení není stanoveno zákonem. Pokud soud při svém rozhodnutí použije ustanovení zákona, nemusí se prý vždy jednat o obligatorní použití ustanovení zákona, proto se nejedná o spojení stanovené zákonem. Soud rozhoduje na základě zákona, protože jeho rozhodnutí je zákonným projevem soudcovské moci, není jakousi zlovůlí. Své tvrzení podpořila stěžovatelka poukazem na slovní spojení uvedené v ust. § 23 odst. 3 trestního řádu v platném znění, kde je uvedeno "může" spojit, nikoliv "spojí" či "musí" spojit.
Stížnost stěžovatelky odvolací soud zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud se v napadeném usnesení nedostatečným způsobem vypořádal s její argumentací, odůvodnění rozhodnutí soudu považuje stěžovatelka za nedostatečné a nepovažuje je za přesvědčivé. Odvolací soud se podle stěžovatelky nedostatečně a nepřesvědčivě vypořádal s jejími námitkami a tím porušil její právo na spravedlivý soudní proces.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu, který jí nepřiznal odměnu za zastupování ve výši 535,50 Kč. Ústavní soud je toho názoru, že částku 535,50 Kč, o kterou v předmětné věci jde, lze vzhledem k její výši bezpochyby považovat za bagatelní (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2005
sp. zn. I. ÚS 623/04
, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud především připomíná, že otázkou bagatelních věcí v souvislosti s výší předmětné částky se již zabýval ve své judikatuře. Například ve svém usnesení
sp. zn. III. ÚS 530/03
(dostupném na http://nalus.usoud.cz) dospěl k závěru, že zjevná neopodstatněnost daného návrhu vyplývá již jen z materiální stránky věci.
Ústavní soud shodně jako ve svých předchozích rozhodnutích (např.
sp. zn. I. ÚS 623/04
,
sp. zn. III. ÚS 530/03
), v nichž se zabýval otázkou bagatelních věcí v souvislosti s výší předmětné částky, konstatuje, že jeho úkolem je (mimo jiné) ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu [čl. 83 , čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y ČR, ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona]. Pakliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, v němž nebylo vyhověno stížnosti stěžovatelky ohledně částky 535,50 Kč, a tedy jde o věc evidentně bagatelní, pak jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2005
sp. zn. I. ÚS 623/04
, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky, brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. května 2008
sp. zn. I. ÚS 1023/08
, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. února 2008
sp. zn. II. ÚS 225/08
, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. ledna 2008
sp. zn. II. ÚS 142/08
, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Obiter dictum lze stěžovatelce, která sama je právničkou a advokátkou, připomenout starou zásadu římského práva "minima non curat praetor". Tato zásada sleduje prospěšný cíl - zabránit tomu, aby nejvýznamnější státní instituce, mající za povinnost chránit důležité zájmy občanů a státu, a jejichž kapacity jsou přirozeně omezené, nebyly od plnění svých hlavních úkolů odváděny málo významnými nebo přímo malichernými záležitostmi. Ústavní soud se domnívá, že tuto zásadu je namístě aplikovat též v tomto případě.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, v souzené věci nejde o stejný případ, o jaký se jednalo v právní věci téže stěžovatelky, vedené u Ústavního soudu pod
sp. zn. I. ÚS 3184/07
, ve které Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí pro jeho nedostatečné odůvodnění zrušil. Ústavní soud ověřil, že v souzené věci se Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí otázkou postupu dle ust. § 23 odst. 3 trestního řádu zabýval a je možno konstatovat, že rozhodnutí krajského soudu je dostatečným - i když ne vyčerpávajícím - způsobem odůvodněno.
Za uvedeného stavu Ústavní soud nepochybuje o tom, že výsledek řízení v dané věci vzhledem ke všem okolnostem případu je možno považovat za spravedlivý a celá věc je natolik bagatelní, že námitky stěžovatelky nejsou způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (srovnej usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 405/04
dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Ohledně namítaného porušení článku 95 Ústav y ČR Ústavní soud dodává, že citované ustanovení přímo neupravuje ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústav y ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantuje zásadní principy činnosti soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaného článku v Ústav ě ČR.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu