Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 530/03

Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelky H. M., zastoupené JUDr. I. T., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2003 č. j. -85, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí po odstranění vady plné moci formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka, takto žalovaná v řízení před obecnými soudy, domáhala kasace v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž tento jako odvolací orgán v rozsahu opravným prostředkem napadeném potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. května 2003 č. j. -72, tj. ve výroku, dle něhož tamní soud nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka, aniž by vznesla vůči ústavní stížností napadenému rozhodnutí věcné výhrady co do jeho odůvodnění či jakkoliv jinak vlastní jeho obsah sám o sobě rozporovala, namítla, že usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. -66 ze dne 25. srpna 2003 tentýž senát ve shodném složení ve skutkově i právně totožné věci zavázal žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. V takovémto odlišném postupu vůči účastníkům řízení spatřuje dotčení ústavních kautel zakotvených v y ČR, , a v konečném důsledku i d.

Pro uvedené se domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení a dále, s poukazem na svou mateřskou dovolenou, požadovala, aby dle , ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud rozhodl, že náklady na její zastoupení zaplatí stát.

Ústavní soud není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor jednotlivce vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (y ČR).

Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky shledán nebyl. Vrchní soud v Praze své rozhodnutí řádně odůvodnil, přičemž dostatečně rozvedl úvahy, jež byly v předmětné věci v otázce rozhodování o (ne)přiznání náhrady nákladů řízení rozhodné pro úsudek stran jejího podřazení pod ustanovení Pokud stěžovatelka namítá, že předchozím rozhodnutím v totožné věci jiného účastníka řízení rozhodl tamní soud odlišným způsobem, je sice třeba říci, že z pohledu právního státu a jeho základního předpokladu, jímž je předvídatelnost práva, se jedná o jev v obecné rovině nežádoucí, nicméně ve vztahu k vlastní ústavní souladnosti napadeného rozhodnutí tato divergence sama o sobě zůstává bez jakéhokoliv relevantního vlivu.

Proto byla ústavní stížnost, vykazující znaky zjevné neopodstatněnosti, Ústavním soudem podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta. Z tohoto důvodu potom nebylo možné uplatnit postup podle ustanovení citovaného zákona a vyhovět návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů zastoupení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2004