Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 142/08

Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Bc. M. B., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 1. 2007, č. j. -18, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, č. j. -35, a čl. 10 nařízení primátora hl. m. Prahy č. 9/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. 1. 2008 a doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2008 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a blíže specifikované ustanovení nařízení primátora hl. m. Prahy.

Napadeným rozsudkem obvodního soudu byla stěžovateli uložena povinnost uhradit žalobci, hl. m. Praze, částku 2.547 Kč s příslušenstvím, a to jako náhradu za předměty, které byly stěžovateli svěřeny po dobu výkonu zaměstnání jako strážníka městské policie a které stěžovatel po ukončení pracovního poměru nevrátil (služební průkaz), resp. které spadají podle nařízení primátora hl. m. Prahy č. 9/2001 do kategorie tzv. nevratného materiálu (čepice, ponožky atd.), u něhož je strážník povinen uhradit jeho zůstatkovou hodnotu. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, odevzdal při ukončení pracovního poměru veškerý tzv. vratný materiál a snažil se vrátit rovněž nevratný materiál, jehož převzetí však bylo odmítnuto. Pokud jde o služební průkaz, ten mu byl odcizen, což nahlásil na Policii ČR.

Stěžovatel se domnívá, že na vrácení či nevrácení výstrojního materiálu nelze aplikovat ust. , , jak to nesprávně učinily obecné soudy. V daném případě nejde o ztrátu svěřených předmětů, neboť stěžovatel předměty neztratil, ale je údajně zavázán k jejich úhradě na základě nařízení primátora. Stěžovatel se domnívá, že jde de facto o jednostranně stanovenou povinnost uzavřít kupní smlouvu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, což je v rozporu s d. Podle názoru stěžovatele obecné soudy zcela nesprávně aplikovaly na danou situaci normu jednoduchého práva, čímž porušily stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů a současně s tím i nařízení primátora hl. m. Prahy č 9/2001.

Ústavní soud po konfrontaci námitek stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti s obsahem napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, zjevně neopodstatněná a v části, v níž se domáhá zrušení nařízení primátora hl. m. Prahy, není Ústavní soud k jejímu projednání vůbec příslušný.

Jak již Ústavní soud mnohokráte konstatoval, jeho úkolem v řízení o ústavních stížnostech je ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod, nikoliv kontrola zákonnosti, resp. zákonné interpretace a aplikace jednoduchého práva. Podle judikatury Ústavního soudu může aplikace jednoduchého práva vyvolat porušení ústavně zaručených základních práv pouze za určitých podmínek. Jinak řečeno, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva založí též porušení ústavně zaručených základních práv.

V daném případě založil stěžovatel ústavní stížnost na tvrzení, že obecné soudy aplikovaly na skutkovou situaci zcela nepřiléhající ustanovení , čímž měly porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Ústavní soud k tomu uvádí, že z pohledu jednoduchého práva lze mít skutečně pochybnosti o tom, zda na daný případ může být aplikováno ust. , které upravuje institut odpovědnosti zaměstnance za škodu vzniklou ztrátou svěřených předmětů. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že v odůvodnění napadených rozhodnutí dovodily obecné soudy závazek stěžovatele ze skutečnosti, že stěžovatel byl seznámen s tím, že část svěřených předmětů po ukončení pracovního poměru je nevratná a že za ně bude povinen zaplatit náhradu odpovídající jejich opotřebení. Toto hodnocení Ústavní soud plně akceptuje a má za to, že odůvodňuje závazek stěžovazele. Pokud jde o povinnost zaplatit žalobci též náhradu za služební průkaz, nelze přehlédnout konstatování odvolacího soudu, že námitku jeho odcizení uplatnil stěžovatel až v odvolání, ačkoliv byl poučen o koncentraci řízení před nalézacím soudem. Tím spíše by se touto námitkou nemohl zabývat v řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud.

Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva, jak v ústavní stížnosti tvrdil.

Ostatně lze podotknout, že finanční částka, o níž se v dané věci jedná, se svou výší výrazně blíží částce v tzv. bagatelních věcech, v nichž není přípustné odvolání ( ) a podle judikatury Ústavního soudu ani ústavní stížnost (srov. např. usnesení

sp. zn.

, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, usn. 43, str. 421). V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, bezúčelně vytěžují kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod a je s podivem, že stěžovateli připadá vůbec ekonomicky rentabilní v tomto případě vynaložit prostředky spojené s podáním ústavní stížnosti.

Pokud jde o návrh na zrušení nařízení primátora hl. m. Prahy č. 9/2001, musel Ústavní soud konstatovat, že k jeho projednání není vůbec příslušný. Podle , o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, je primátor (starosta) osobou, která řídí činnost městské (obecní) policie, a předmětné nařízení proto představuje akt řízení zaměstnavatele vůči podřízeným zaměstnancům. Nejedná se o obecně závazný akt, k jehož zrušení by byl Ústavní soud povolán v řízení o zrušení jiných právních předpisů podle písm. b) y ČR, ani o individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci, k jehož zrušení by Ústavní soud mohl přistoupit v řízení o ústavních stížnostech podle písm. d) y ČR.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu