Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2797/07

Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem o ústavní stížnosti Ing. Z. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2006 sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006 č. j. -189, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu 29. 10. 2007 a posléze doplněným řadou dalších listin se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví tohoto usnesení.

Dříve, než Ústavní soud přikročí k přezkumu materiální stránky věci, je povinen zabývat se tím, zda ústavní stížnost splňuje formální (procesní) náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Jedním z principů řízení o ústavní stížnosti je zásada minimalizace zásahů do stability pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci, vyjádřená mj. stanovením lhůty pro podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost lze ve smyslu ustanovení podat jen ve lhůtě do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu projednávaného návrhu, z jeho příloh i z vlastní databáze skončených věcí, jde v současné době již o čtvrtý návrh stěžovatele, podaný proti výše uvedeným rozhodnutím. Stěžovatel se nejprve ústavní stížností vedenou pod

sp. zn.

domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2006 č. j. - 153, kterým jmenovaný soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 1995 č. j. -37. Usnesením ze dne 2. ledna 2007 byla tato ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Jak je zřejmé ze spisového materiálu, stěžovatel z procesní opatrnosti podal proti rozhodnutí Městského soudu v Praze dovolání, byť tento mimořádný prostředek proti uvedenému rozhodnutí ve skutečnosti nebyl k dispozici. Nejvyšší soud toto dovolání v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti.

Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu podal (v pořadí druhou) ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 3. 2007 a vedena pod

sp. zn.

. Stěžovatel již v této ústavní stížnosti sám dal najevo, že si je vědom skutečnosti, že návrh podává po lhůtě uvedené v cit. ust. . Jak stěžovatel opakoval i ve svých dalších návrzích a přípisech adresovaných funkcionářům Ústavního soudu, přesahuje dle jeho názoru ústavní stížnost svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele a Ústavní soud by měl postupovat ve smyslu .

Ústavní soud si již v řízení o věci

sp. zn.

ověřil otázku uplynutí uvedené šedesátidenní lhůty tak, že si ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeného pod sp. zn. vyžádal fotokopie dokladů (tzv. dodejek) o převzetí poštovních zásilek obsahujících písemná vyhotovení usnesení Nejvyššího soudu právním zástupcem stěžovatele. Z těchto dokladů Ústavní soud zjistil, že uvedené usnesení Nejvyššího soudu právní zástupkyně stěžovatele převzala dne 30. 10. 2006. S ohledem na tuto skutečnost a požadavek vyplývající z ust. byla uvedená ústavní stížnost usnesením ze dne 6. června 2007 odmítnuta jako návrh podaný po předepsané lhůtě.

Nehledě na výše uvedené usnesení Ústavního soudu, podal stěžovatel proti totožným rozhodnutím v pořadí třetí ústavní stížnost, jež však byla rovněž dle odmítnuta jako opožděně podaná. Stalo se tak usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2007

sp. zn.

.

V nyní projednávané ústavní stížnosti se stěžovatel i přes poučení obsažená ve výše citovaných usneseních opět domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v přesvědčení, že se na něj vztahuje favor exemptionis ve smyslu ust. . Ve skutečnosti, že se Ústavní soud odmítá věcně zabývat jeho návrhy, spatřuje stěžovatel nedorozumění, resp. pochybení Ústavního soudu, jak dal najevo ve svých četných přípisech.

Ústavnímu soudu nezbývá, než znovu zdůraznit, že stěžovatelem citované ustanovení se vztahuje na případy, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a nikoli na případy, kdy je ústavní stížnost podána opožděně, tzn. po šedesátidenní lhůtě od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Ze strany Ústavního soudu se tak v projednávané věci nejedná o ,,nedorozumění", ba dokonce ani o přehlédnutí stěžovatelem deklarovaného mimořádného významu jeho věci, ale o jedině možný zákonný postup. Naopak stěžovatel si, upínaje se k jednoroční lhůtě uvedené v cit. ust. , v podstatě plete ,,včasnost" ústavní stížnosti s její přípustností ve smyslu odst. 1 cit. ustanovení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť jde o lhůtu kogentní. Tato šedesátidenní lhůta nemá s roční lhůtou stanovenou ust. nic společného. Posledně uvedená lhůta se vztahuje k výjimce z pravidla uvedeného v prvním odstavci cit. ustanovení, přičemž, je-li tato výjimka přiznána, pak z povahy věci v případech, kde běh šedesátidenní lhůty ve smyslu ust. cit. zákona ani nezačal. Dále, je-li v ust. uveden odkaz na , resp. 4 cit. zákona, jde o odkaz směřující k definici ,,posledního procesního prostředku" (viz dikce odst. 3 za středníkem) a nikoli ohledně šedesátidenní lhůty. V případě věci stěžovatele se tedy nejedná o svévoli či nepozornost Ústavního soudu, ale o zákonný postup, jak se stěžovatel ostatně může přesvědčit např. v aktuálním komentáři k (WAGNEROVÁ, E.; DOSTÁL, M; LANGÁŠEK, T.; POSPÍŠIL, I. s komentářem, Praha, ASPI, a. s., 2007, str. 339, 340, 379) a dále např. v usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 5 května 2004, dostupném na http://nalus.usoud.cz.

S ohledem na výše uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než i tuto ústavní stížnost (mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení odmítnout jako opožděně podanou.

Stěžovatel nebyl v řízení zastoupen advokátem ve smyslu , avšak vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost byla podána po předepsané lhůtě, Ústavní soud již nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění uvedené vady.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2008

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj