Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 291/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. M., zastoupeného JUDr. Hanou Tichou, advokátkou se sídlem Praha 9, Jandova 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2006, č. j. -153, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2006, podanou podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2006, č. j. - 153, kterým jmenovaný soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 1995, č. j. -37.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval celý průběh řízení včetně vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005,

sp. zn.

a uvedl, že se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal zaplacení částky ve výši 1,089.078,20 Kč po žalovaném Diplomatickém servisu z titulu náhrady škody - ušlého zisku za nájem nebytových prostor. Soud I. stupně stěžovateli vyhověl jen do výše 20.640,- Kč s přísl. a v části o 1,068.438,20 Kč s přísl. žalobu zamítl. Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ve věci rozhodující soud pochybil při aplikaci vyhlášek o cenové regulaci na daný případ, kdy předmětem nájmu nebyl nájem nebytových prostor, ale nájem věci, kde byla zachována smluvní volnost ohledně výše nájmu. Stěžovatel spatřuje v aplikaci , o cenové regulaci nájemného a nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") obecnými soudy omezení svých ústavních práv - omezení vlastnického práva, jehož součástí je právo dispozice s předmětem vlastnického práva a které má mít podled (dále jen "") stejný obsah pro všechny. Podle názoru stěžovatele se totiž citovaná vyhláška vztahovala pouze na smlouvy o nájmu a podnájmu nebytových prostor, přičemž stěžovatel pronajímal budovu s pozemkem, takže na jeho věc se vztahovalo ustanovení a násl. , podle kterého nájemné z budov se stanoví dohodou. Napadeným rozsudkem tak došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle a 3y.

Jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, i když proti napadenému rozhodnutí není možnost podat dovolání, z opatrnosti tento mimořádný opravný prostředek podal. Ústavní soud z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. zjistil, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. , dovolání stěžovatele odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti.

Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku A. B. proti Slovensku, 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v právní věci stěžovatele odvolacím soudem porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky již uplatněné v předchozím řízení a polemizuje se závěry, které odvolací soud přijal. Městský soud v Praze se s konkrétními námitkami stěžovatele, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení , zcela vypořádal a v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování vznesených výtek stěžovatele řídil. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se Ústavnímu soudu jeví jako obsahově konsistentní a nesvědčí o možné libovůli v jeho rozhodování, neboť odvolací soud jasným a přezkoumatelným způsobem vymezil rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které odvolací soud vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základního práva chráněnéhou.

poskytuje v ochranu vlastnictví, avšak zároveň stanoví v odst. 3 citovaného článku, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na úkor práv druhých. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že nájemné nad regulovanou výši stěžovateli nenáleží, je takovýto zásah do vlastnického práva v souladu s y a nelze v něm spatřovat porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

Podle ustanovení , v plné moci k zastupování podle a musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem. Plná moc ze dne 11. 5. 2006, předložená stěžovatelem, sice tuto náležitost nesplňovala, neboť byla udělena pouze k podání ústavní stížnosti, avšak vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost byla Ústavním soudem posouzena jako zjevně neopodstatněná, Ústavní soud již nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění uvedené vady.

Z důvodů výše uvedených Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. ledna 2007

Miloslav Výborný

předseda IV. senátu Ústavního soudu