Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 968/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti a) L. B., provdané S., zastoupené JUDr. Lubomírem Műllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, b) JUDr. Lubomíra Műllera, advokáta se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, který ji podává za zemřelé J. H., A. J., S. J., J. J., F. K., D. K., M. M., B. M., K. P., M. T., provdanou M., a J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2007, č. j. -103, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, č. j. Rt 1/2000-79, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 4. 2007, kterou podal advokát JUDr. Lubomír Műller za stěžovatelku L. B., provdanou S., která ho k zastupování před Ústavním soudem výslovně zmocnila, a za zemřelé osoby, uvedené v záhlaví (kterým byl ustanoven obhájcem v řízení o rehabilitaci podle ), je navrhováno zrušení v záhlaví uvedených usnesení Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, kterými mělo být porušeno ústavní právo na spravedlivý proces a řádné projednání věci soudem podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a d (dále jen " "). V ústavní stížnosti je vysloveno přesvědčení, že osoby v ní označené jako stěžovatelé (dále též "stěžovatelé") splňují předpoklady pro vyslovení soudní rehabilitace podle , o soudní rehabilitaci (dále jen " ") i pro dobu od 15. 7. 1949 do dne, kdy došlo k jejich zařazení do tábora nucené práce (tj. do 2. až 4. 8. 1949, a to i pokud jde o majetek, jehož byli nezákonně zbaveni.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. Rt 1/2000, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Osoby uvedené v ústavní stížnosti jako stěžovatelé byly dne 1. 12. 1948 v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin podle § 2 odst. 3 zákona č. 231/1948 Sb. vzaty do vazby. Dne 15. 7. 1949 vyšetřující soudce jejich stíhání zastavil pro nedostatek důkazů a stěžovatelé byli formálně z vazby propuštěni. Okamžitě poté však byli znovu zatčeni a převedeni do tzv. zadržovací vazby a počátkem srpna 1949 byli deportováni do tábora nucené práce.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2000, č. j. Rt 1/2000-12, bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jsou účastni rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Vrchní soud v Praze toto usnesení z podnětu stížnosti podané obhájcem pro formální vady zrušil a krajskému soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Krajský soud v Praze poté usnesením ze dne 30. 11. 2006, č. j. Rt 1/2000-79, znovu vyslovil, že stěžovatelé jsou podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci účastni rehabilitace, kterou vymezil pro období nezákonného zbavení osobní svobody v době od 1. 12. 1948 do 15. 7. 1949. O stížnosti stěžovatelů rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 3. 2007, č. j. -103, tak, že stížnost jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že krajský soud nepochybil, pokud z hlediska doby zbavení osobní svobody rehabilitovaných tuto dobu specifikoval v rozmezí trvání jejich soudní vazby. Skutečnost, že fakticky propuštěni nebyli, neboť byli převedeni do správního řízení, vedoucího k zařazení do táborů nucené práce, sice označil za nezákonnost a hrubé porušení lidských práv rehabilitovaných, k jejímu vyslovení však dle jeho názoru nemůže dojít v rámci soudní rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci. Dovodil též, že do výroku nelze pojmout výrok o nezákonně odebraném majetku, neboť nebylo prokázáno, o jaký konkrétní majetek konkrétních osob šlo a zda se vůbec jednalo o majetek, jehož byli rehabilitovaní zbaveni v rámci probíhajícího trestního řízení.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost kterou podal advokát JUDr. Lubomír Műller za zemřelé stěžovatele, splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Uvedený advokát totiž k sepisu návrhu a k zastupování před Ústavním soudem nemá (a nikdy již nemůže získat) od uvedených osob zmocnění ve smyslu ustanovení , neboť tyto osoby dávno před sepisem ústavní stížnosti zemřely. V tomto směru dospěl Ústavní soud k závěru, že tento advokát, který byl podle tr. ř. zemřelým ustanoven pro řízení před obecnými soudy, není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti.

Podle ustanovení může návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává. Aktivní legitimace je pak stanovena speciálně pro jednotlivé druhy řízení před Ústavním soudem. Pro řízení o ústavní stížnosti je třeba vyjít z ustanovení , podle něhož je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda. Vždy tedy musí být tvrzeno porušení základního práva nebo svobody, zároveň však na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi. Advokáta, ustanoveného v řízení před obecnými soudy těmto zemřelým osobám, za osobu fyzickou nebo právnickou ve smyslu ustanovení považovat nelze (srov.

,

).

Hodnocení samotných zemřelých jako navrhovatelů v řízení před Ústavním soudem vůbec nepřichází v úvahu, neboť tito v době podání návrhu právní způsobilost neměli, a nemohli tak ani nikoho dalšího k jeho podání a k zastupování před Ústavním soudem zmocnit (srov. Filip, Holländer, Šimíček: , komentář, 2. vydání, 2007, komentář k , str. 197).

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh podaný za zemřelé osoby advokátem podle odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatelky L. B., provdané S., tato splňuje formální náležitosti stanovené . Ústavní soud se tedy dále zabýval její opodstatněností, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady meritorního přezkumu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal neodůvodněným.

Tak tomu je i v projednávané věci, kdy stěžovatelka usiluje o to, aby byla rehabilitována a odškodněna nejen za vazbu související s jejím trestním stíháním, tj. za dobu od 1. 12. 1948 do 15. 7. 1949, ale aby rehabilitační rozhodnutí dopadalo i na nezákonné zbavení osobní svobody, kterému byla vystavena v době po zastavení trestního stíhání a před deportací do tábora nucené práce, tj. v době od 15. 7. do 4. 8. 1949, kdy byla v tzv. zadržovací vazbě. Stejnou problematikou se totiž Ústavní soud zabýval již v souvislosti s projednáním ústavní stížnosti stěžovatelky, vedené pod

sp. zn.

(namířené proti rozhodnutím Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jimiž nebylo vyhověno jejímu návrhu, aby byla vyslovena soudní rehabilitace i pro období od 15. 7. 1949 do 4. 8. 1949). V usnesení ze dne 21. 3. 2005, kterým byla uvedená ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, vyšel Ústavní soud ze zjištění, že její trestní stíhání bylo ukončeno dnem 15. 7. 1949 a stěžovatelka měla být propuštěna na svobodu. Místo toho však byla předána Krajskému velitelství státní bezpečnosti v Praze k dalšímu opatření podle zákona č. 247/1948 Sb., v délce tří týdnů byla znovu vězněna, poté výměrem Komise č. 1 v Praze ze dne 15. 8. 1949, č. j. 3604/49/K, označena podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 247/1948 Sb. jako osoba ohrožující výstavbu lidově demokratického řízení nebo hospodářský život a zařazena do tábora nucené práce na dobu dvou let. Toto věznění tedy s trestným činem, pro který bylo zahájeno a poté zastaveno její trestní stíhání, nesouviselo. však rehabilitaci a odškodnění takových křivd nezahrnuje a na nezákonné věznění v souvislosti s následným umístěním do tábora nucené práce nedopadá.

Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i při přezkoumání ústavní stížnosti Františka Šnajdra, vedené pod

sp. zn.

. V usnesení ze dne 18. 8. 2005, kterým tuto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, mj. konstatoval, že zařazení stěžovatele do tábora nucené práce probíhalo ve správním řízení a spadá pod tzv. správní vztahy upravené zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Z toho posléze vyplývá i to, že na vazbu uvalenou v souvislosti se správním řízením se vztahuje ustanovení § 16 odst. 3 téhož zákona, nikoli ustanovení zákona o soudní rehabilitaci.

Závěry vyslovené v obou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu lze aplikovat i na nyní projednávanou věc, která má stejný skutkový základ. Jak ostatně vyplývá z napadeného rozhodnutí stížnostního soudu, vrchní soud tyto závěry Ústavního soudu plně respektoval a jeho rozhodnutí je, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, ústavně konformní. To platí i o závěru, že do soudní rehabilitace nebylo možné pojmout výrok o nezákonném zbavení majetku, neboť uvedený výrok se týká toliko majetku, jehož byly rehabilitované osoby zbaveny v rámci probíhajícího trestního řízení (nikoli v souvislosti se správním či jiným řízením) a takový majetek u žádné z rehabilitovaných osob (tedy ani u stěžovatelky) zjištěn a prokázán nebyl.

Stěžovatelkou zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001,

sp. zn.

, na projednávanou věc nedopadá. Jak je uvedeno ve shora uvedeném usnesení,

sp. zn.

, Ústavní soud citlivě vnímá snahu stěžovatelky o dosažení plné společenské rehabilitace a přiměřeného hmotného odškodnění křivd způsobených nástupem totalitního režimu, nemůže však odhlédnout od toho, že napraveny mohly být jen některé nespravedlnosti a zmírněny jen některé křivdy, neboť následky jednání minulého režimu nelze odčinit v plném rozsahu.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost v této části podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu