Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 932/10

Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania, a/k/a Watch Tower Bible and Tract Society, se sídlem 25 Columbia Heights, Brooklyn, 11201-2483 New York, USA, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti postupu Krajského státního zastupitelství v Praze, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 30. 3. 2010 se stěžovatelka domáhala vydání nálezu, kterým by Ústavní soud vyslovil, že (I.) dopisem Krajského státního zastupitelství Praha ze dne 25. 9. 2009 č. j. KZN 2229/2009-42, dopisem Vrchního státního zastupitelství Praha ze dne 9. 11. 2009 č. j. VZN 2625/2009-53 a dopisem Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 26. 1. 2010 č. j. -8 bylo porušeno stěžovatelčino právo na řádné projednání věci u jiného orgánu podle d, a aby uložil (II.) Krajskému státnímu zastupitelství v Praze do 30 dnů od doručení nálezu vydat podle , 3 tr. řádu řádné rozhodnutí o návrhu stěžovatelky ze dne 8. 6. 2009, včetně poučení o opravném prostředku.

Stěžovatelka uvedla, že se ve věci původně vedené u Státního soudu Praha pod sp. zn. obrátila dne 8. 6. 2009 na Krajské státní zastupitelství v Praze, aby postupem podle § 80 odst. 1, 3 tr. řádu rozhodlo, že se jí nevrací věci uvedené v Soupisu a popisu majetku obviněného (odsouzeného) ze dne 11. 8. 1952 a odkazuje se na možnost uplatnit nárok na vydání těchto věcí nebo na náhradu za ně v občanskoprávním řízení a že se jí vydává pozemek č. 1605 o výměře 190 m2 (stavební parcela), pozemek č. 1606 o výměře 867 m2 (zahrada) a dům č. p. 684 na stavební parcele č. 1605, to vše zapsáno na LV č. 1 v kat. úz. Suchdol, obec hl. m. Praha.

Krajské státní zastupitelství stěžovatelce odpovědělo, že majetek byl zabrán po skončení trestního řízení v řízení správním z podnětu Krajského velitelství Státní bezpečnosti Praha bez ingerence soudu, a proto nelze požadovat vydání rozhodnutí podle trestního řádu, ale je nutno postupovat cestou netrestní. Ve věci Or I 383/49 Krajské státní zastupitelství odkázalo na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006 čj. Rt 1/2000-79, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. a usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

. Stížnost stěžovatelky Vrchní státní zastupitelství v Praze posoudilo jako podnět a reagovalo na ni tak, že nebylo prokázáno, že by oprávněnému vlastníkovi byl majetek v minulosti odňat v trestním řízení. Nejvyšší státní zastupitelství označilo postup vrchního státního zastupitelství za správný a konstatovalo, že rozhodnutí o nevrácení nebo nevydání věci nelze podle § 80 odst. 1, 2 tr. řádu vydat a pro rozhodnutí o vydání věci podle § 80 odst. 1 tr. řádu nebyly splněny zákonem stanovené podmínky.

Stěžovatelka namítla, že Krajské státní zastupitelství v Praze mělo o jejím návrhu rozhodnout usnesením, proti kterému je přípustný opravný prostředek, a pokud tak neučinilo, upřelo jí právo na ochranu u jiného orgánu ve smyslu y. Stěžovatelka dodala, že usnesením Krajského soudu v Praze čj. Rt 1/2000-79 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze čj. -103 bylo rozhodnuto o rehabilitaci skupiny fyzických osob podle , o soudní rehabilitaci. Rozhodnutí neobsahovala výrok o majetku, neboť o něm nebyly zjištěny podrobnosti, řízení neprobíhalo podle tr. řádu a stěžovatelka nebyla jeho účastnicí.

Ústavní soud přezkoumal postup Krajského a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle y, jehož porušení stěžovatelka namítla, má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Stěžovatelka se domáhala vydání rozhodnutí podle § 80 odst. 1, 3 tr. řádu v souvislosti s věcí sp. zn. původně vedené u Státního soudu Praha. V této věci byla v prosinci 1948 vazebně stíhána skupina osob pro trestný čin podle § 2 odst. 3 zákona č. 231/1948 Sb.; po zastavení trestního stíhání a formálním propuštění z vazby dne 15. 7. 1949 byly tyto osoby znovu zadrženy a následně deportovány do tábora nucených prací. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, čj. Rt 1/2000-79, které Ústavní soud ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. přezkoumával a jehož obsah mu je znám, byly tyto osoby účastny rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, rozhodnutí však neobsahovalo výrok o majetku, jehož byly nezákonně zbaveny, neboť podle Krajského soudu v Praze nebylo prokázáno, o jaký konkrétní majetek konkrétních osob šlo a zda se vůbec jednalo o majetek, jehož byli rehabilitovaní zbaveni v rámci probíhajícího trestního řízení (srov. usnesení ze dne 14. 2. 2008,

sp. zn.

str. 2).

Ústavní soud tak připomíná, že pokud se stát zmocnil movitých či nemovitých věcí v souvislosti s trestní či administrativní represí fyzických osob v tzv. rozhodném období (od 25. 2 1948 do 1. 1. 1990), byl rozhodujícím pro narovnání či odškodnění způsobených křivd zákon o soudní rehabilitaci. Podmínky pro uplatnění nároků vyplývajících ze zrušení výroků o trestu propadnutí věci upravoval , o mimosoudních rehabilitacích, který v hlavě třetí stanovil podmínky pro uplatnění nároků vyplývajících ze zrušení výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí nebo zabrání věci; v hlavě druhé řešil i některé nároky ze zrušení trestů propadnutí jmění podle trestního zákona správního. Oprávněnými osobami byly fyzické osoby, pokud splnily podmínky v těchto zákonem stanovených.

Stěžovatelka je právnickou osobou, která není a ani pojmově nemůže být osobou rehabilitovanou, a z tohoto důvodu nesplňuje základní podmínku kladenou zákonem na osobu oprávněnou. Pokud se obrátila na Krajské státní zastupitelství v Praze se žádostí o rozhodnutí podle § 80 odst. 1, 3 tr. řádu s odkazem na věc Or I 383/49, což je v její věci určující, učinila tak za situace, kterou trestní řád pro osoby v jejím postavení vzhledem ke speciálnímu zákonu o mimosoudních rehabilitacích nepředpokládá. Takovou osobou by mohla být pouze jedna z osob stíhaných ve věci Or I 383/49, ty se však, jak shora uvedeno, výroku o nezákonně zabraném majetku nedomohly.

V projednávaném případě je tak třeba za "stanovený postup" považovat nejen postup podle § 80 tr. řádu, ale v daných souvislostech i postup podle rehabilitačního a restitučního předpisu. Vzhledem k tomu, že požadavek stanoveného postupu zavazuje nejen stěžovatelku, ale i orgán veřejné moci, Ústavní soud uzavřel, že Krajské státní zastupitelství v Praze, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství nevydáním formalizovaného rozhodnutí o návrhu stěžovatelky její právo zaručené v y neporušily, a z tohoto důvodu jejímu stížnostnímu žádání nevyhověl.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. června 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu