Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 187/2000

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. M.,

proti usnesením Okresního soudu v Litoměřicích z 9.2.2000 č.j. Ntr

3/99 - 7 a Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1.3.2000 č.j.

144/2000 - 13 takto:

Usnesení Okresního soudu v Litoměřicích z 9. února 2000 č.j.Ntr 3/99 - 7 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1.března 2000 č.j. - 13 se ruší.

Odůvodnění

I.

Navrhovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že z důvodu

svědomí a náboženského přesvědčení odmítl nastoupit vojenskou

službu, již měl podle povolávacího rozkazu vykonávat od 29. března

1983, a byl za to odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu

v Litoměřicích z 18. května 1983 sp. zn. pro spáchání

trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §

269 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody

v trvání dvou roků. Usnesením Vojenského obvodového soudu

v Litoměřicích z 12. září 1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91 ve spojení

s usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami z 15. října 1991

sp. zn. 3 Rtvo 39/91 byl původní rozsudek kvůli nepřiměřené

přísnosti zrušen ve výroku o trestu. Rozsudkem Vojenského

obvodového soudu v Litoměřicích ze 14. listopadu 1991 sp. zn. 2

Rtv 32/91 zůstal výrok o vině nedotčen, ale podle § 24 odst. 1

písm. a) trestního zákona bylo upuštěno od potrestání.

Po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze 7. října 1998 sp. zn.

ve věci L. K., který se na navrhovatelův případ

vztahuje a podle něhož měli občané právo na odepření vojenské

služby podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv již před

rokem 1990, navrhovatel dal podnět ministru spravedlnosti

k podání stížnosti pro porušení zákona z toho důvodu, že ani

v rehabilitačním řízení nebylo uznáno jeho právo na odepření

vojenské služby. Ačkoliv v obdobných případech K. B. a P. H.

ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podal,

v navrhovatelově věci tak odmítl učinit. Posléze se navrhovateli

nepodařilo dosáhnout ani obnovy řízení.

Nakonec se navrhovatel dne 5.12.1999 obrátil na Okresní soud

v Litoměřicích s návrhem na přezkumné řízení podle zákona č.

, o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu

proti němu. Okresní soud v Litoměřicích návrh zamítl usnesením

z 9. února 2000 sp. zn. Ntr 3/99 a Krajský soud v Ústí nad Labem

usnesením z 1. března 2000 sp. zn. 6 zamítl

navrhovatelovu stížnost proti tomuto usnesení. Návrh i stížnost

byly zamítnuty proto, že podle názoru soudů obou stupňů lze podle

zrušit pouze uložený trest, čímž je míněna

sankce, nikoli výrok o vině. Vzhledem k tomu, že v rehabilitačním

řízení bylo od potrestání upuštěno, nepřichází zrušení či zmírnění

trestu v úvahu. Také podle názoru soudů nejde o věc, na niž se

nevztahuje rehabilitace podle , o soudní

rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ale naopak podle

tohoto zákona bylo o věci pravomocně rozhodnuto.

Navrhovatel uvedl, že jak v původním trestním, tak potom

v rehabilitačním řízení soudy rozhodly chybně, když v původním

řízení byl vysloven a v rehabilitačním řízení potom ponechán beze

změny výrok o jeho vině. Tento závěr je podpořen obecnými zásadami

vyloženými v nálezu Ústavního soudu ze 7. října 1998 sp. zn.

a posléze v rozsudcích Nejvyššího soudu ze 4. března

1999 sp. zn. 144/98 v téže věci L. K., z 25. května

1999 sp. zn. 17/99 ve věci J. K., ze 16. září 1999 sp.

zn. 125/99 ve věci K. B., ze 16.listopadu 1999 sp. zn. 4

166/99 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře z 11.

ledna 2000 sp. zn. ve věci K. N. a z 10. února 2000

sp. zn. 208/99 ve věci R. W. V těchto rozhodnutích je

řečeno, že občané měli již před rokem 1990 právo na odepření

vojenské služby z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání. Všech

pět jmenovaných osob bylo plně rehabilitováno a zproštěno

obžaloby. Všechna uvedená rozhodnutí se k navrhovatelovu případu

vztahují, neboť i on byl odsouzen za trvalé odepření vojenské

služby před rokem 1990. Z toho vyplývá, že v původním

i rehabilitačním řízení bylo popřeno navrhovatelovo základní právo

na odepření vojenské služby.

Při řešení věci podle je rozhodující

výklad pojmu "trest" v § 6 tohoto zákona. Podle uvedeného

ustanovení může být zrušen či zmírněn trest v případech, kdy nelze

dosáhnout rehabilitace podle a přitom

jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských

a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Pro

účely řízení podle mají být přiměřeně

použita ustanovení a násl. Slovo

"trest" v je proto třeba interpretovat

ve smyslu jako

- odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci ( § 4

)

- nezákonné zbavení osobní svobody nebo majetku (§ 33 odst. 2

)

- jiné porušení zákona, k němuž došlo z důvodů uvedených

v ( zákona č.

).

Je tedy zřejmé, že v řízení podle je třeba

posuzovat "trest" v širším smyslu a že se tento "trest" netýká jen

výroku o trestu, ale i dalších opatření státní moci, která působí

občanovi nezákonnou újmu na svobodě, majetku a cti. Proto

navrhovatel nesouhlasí s tvrzením, že se domáhá něčeho, čemu už

bylo vyhověno podle , když bylo upuštěno od

potrestání, neboť na něm stále ulpívá vina, což považuje za újmu

na cti a pociťuje jako porušení svých základních občanských práv.

Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna také tím, že nejde o trestný

čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle

Sb. Je nesporné, že ke dni účinnosti se

tento zákon na navrhovatelův případ vztahoval, nyní tomu tak však

již není, a to z toho důvodu, že opětovný postup podle uvedeného

zákona už nepřichází v úvahu, neboť jde o věc podle tohoto zákona

rozhodnutou. Navíc podání nového návrhu podle

Sb. brání uplynutí lhůty podle jeho § 6.

Odvolací soud ve svém usnesení uvádí, že by se sice dalo

souhlasit s případným širším výkladem ustanovení § 6 zákona č.

, zároveň však tvrdí, že navrhovatelovu výkladu jako

příliš extenzivnímu nelze přisvědčit.

Podle navrhovatele soudy při svém rozhodování porušily čl.

6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.

36 odst. 1 d, neboť mu nepřiznaly

právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces. Došlo také

k porušení čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, a 3 y základních práv

a svobod, čl. 18 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských

práv a č. 18 odst. 1 až 3 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech. Navrhovatel byl nucen k výkonu vojenské

služby v rozporu se svým svědomím a náboženským vyznáním.

Náboženská svoboda výslovně zahrnuje právo na odepření vojenské

služby z náboženských důvodů. Tato svoboda je chráněna uvedenými

ustanoveními, z nichž zároveň vyplývá, že nejde o svobodu

absolutní, ale že ji lze podrobit určitým omezením, jež jsou

specifikována. Může jít o omezení, jaká předepisuje zákon a jež

jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo

morálky či základních práv a svobod jiných. Tento rámec nesmějí

omezení překročit, což však odsuzující rozsudek z roku 1983

učinil. Vojenská služba byla sice vyžadována tehdejším zákonem,

rozhodně však nebyla nutná k ochraně uvedených hodnot. Naopak

povinná vojenská služba byla v té době přímým mocenským nástrojem

k podpoře režimu, který byl podle

Sb. zločinný a nelegitimní a je zavrženíhodný. Také rozhodnutí

z roku 1991 vydaná v rehabilitačním řízení vycházela pouze

z toho, že v roce 1983 byla vojenská služba povinná a nezabývala

se kolizemi této povinnosti se svobodou vyznání a svědomím.

Podobně napadená rozhodnutí z roku 2000 nevyhověla návrhu kvůli

navrhovatelovu výkladu , který se soudům

jevil jako příliš extenzivní, aniž při vlastním výkladu

přiměřenosti tohoto ustanovení vzaly v úvahu, že se věc týká

náboženské svobody, která byla nepřípustně omezena.

Konečně navrhovatel namítl porušení y

základních práv a svobod a připomněl, že 1.12.1999 nabyl účinnosti

, kterým byl zrušen trestního zákona,

podle něhož byl navrhovatel uznán vinným. Tento zákon přináší také

novelu § 270 trestního zákona, pod nějž je možné zařadit i některá

jednání doposud kvalifikovaná podle § 269 trestního zákona.

Novelizované ustanovení postihuje bez bližšího rozlišení ty, "kdo

nenastoupí, byť z nedbalosti, službu v ozbrojených silách do 24

hodin po uplynutí lhůty v povolávacím rozkaze". Toto ustanovení je

ovšem třeba vykládat v souladu s u základních práv

a svobod, která v článku 15 odst. 3 garantuje právo na odepření

vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání. Podle

novelizovaného § 270 trestního zákona může tedy být odsouzena

pouze osoba, která tyto důvody nemá. Navrhovatel je ovšem měl.

Vojenskou službu odepřel na základě hlubokého vnitřního

přesvědčení, kvůli němuž byl ochoten strpět i perzekuci.

Navrhovatel má podle y základních práv

a svobod právní nárok, aby jeho případ byl přezkoumán podle nového

zákona, je-li to pro něho příznivější. Zrušením § 269 trestního

zákona k takové situaci právě došlo. Přesto se v napadených

rozhodnutích soudy odmítly věcí zabývat.

II.

Předseda senátu Okresního soudu v Litoměřicích JUDr. J. H. ve

vyjádření k návrhu odkázal na napadené rozhodnutí soudu I. stupně

a vyslovil přesvědčení, že jiné řešení této věci nepřicházelo

v úvahu, neboť by došlo k nepřiměřeně volnému výkladu § 6 zákona

č. Uvedl však, že z hlediska porušení

navrhovatelových práv podle uvedených předpisů, především y

základních práv a svobod, je situace složitější v tom, že nikdo

nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, je-li to v rozporu

s jeho svědomím nebo náboženským vyznáním. I když nenastoupení

služby v ozbrojených silách je trestné také v současnosti, jsou

dány možnosti jí nahradit jinou službou a podobná možnost

existovala i dříve, např. při závazku práce v dolech. Předseda

senátu pro případ, že navrhovatel o tuto možnost usiloval, leč

neuspěl, doporučil, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno a aby

v opačném případě byla zamítnuta. Předseda senátu Krajského soudu

v Ústí nad Labem JUDr. F. M. ve vyjádření k ústavní stížnosti

uvedl, že argumentaci v ní použité nelze upřít kvalifikovanost,

což bylo výslovně konstatováno v napadeném rozhodnutí soudu II.

stupně, a že tento návrh nesporně vystihuje předmět kolize

právního názoru týkající se použitelnosti

Sb. na jinak správně zrekapitulovanou navrhovatelovu trestní věc.

Sdělil, že se soud však s navrhovatelovými názory, konkrétně

s jeho výkladem pojmu "trest", neztotožňuje a setrvává na

stanovisku, že výklad podaný v ústavní

stížnosti je nepřiměřeně rozšiřující. Vyjádřil nesouhlas

i s navrhovatelovým výkladem účinků uvedené novely trestního

zákona, neboť pravomocný rozsudek Vojenského obvodového soudu

v Litoměřicích ze 14.11.1991 č.j. 2 Rtv 32/91- 24 nelze již

podrobit revizi v přezkumném řízení podle zákona č. 198 /1993 Sb.

a vedle toho právní mocí tohoto rozsudku nastaly účinky

neodsouzení (§ 24 odst. 2 trestního zákona). Vzhledem k tomu, že

odvolací soud vydal své rozhodnutí podle zákona a neporušil tím

navrhovatelova práva, navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Okresní státní zastupitelství v Litoměřicích jako vedlejší

účastník ( , o Ústavním soudu)

uvedlo, že spisy bývalé Vojenské obvodové prokuratury

v Litoměřicích už nemá k dispozici, neboť byly předány Vojenskému

ústřednímu archivu v Olomouci a bez jejich znalosti nelze ve věci

zaujmout stanovisko, nicméně však sdělilo, že je nutno přisvědčit

argumentaci Krajského soudu v Ústí nad Labem v tom, že pojem

"trest" uvedený v je navrhovatelem

v ústavní stížnosti vykládán příliš široce. I ostatní úvahy soudu

považuje okresní státní zástupce JUDr. Z. H. za správné.

Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se postavení

vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem v této věci

podle vzdalo.

III.

Z návrhu na zahájení řízení, vyjádření účastníků, listin,

které předložil navrhovatel, a spisu Okresního soudu

v Litoměřicích sp. zn. Ntr 3/99 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem

Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18. května 1983 sp.

zn. byl navrhovatel uznám vinným trestným činem

nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1

trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody

v trvání dvou roků.

Usnesením Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích

z 12.9.1991 sp. zn. byl podle § 14 odst. 1 písm. f)

a odst. 3 v trestní věci odsouzeného

navrhovatele zrušen v rozsudku Vojenského obvodového soudu

v Litoměřicích z 18.5.1983 sp. zn. výrok o trestu

a zároveň byla zrušena všechna další rozhodnutí na výrok o trestu

obsahově navazující. Výrok o trestu, který navrhovatel celý

vykonal, byl zrušen, neboť soud v rehabilitačním řízení po

posouzení případu pojal pochybnost, byl-li trest uložen v souladu

s jeho účelem a zda byl přiměřený vzhledem k stupni nebezpečnosti

činu pro společnost a tuto pochybnost vyložil ve prospěch

odsouzeného. Navrhovatel podal proti tomuto usnesení stížnost,

kterou Vyšší vojenský soud v Příbrami usnesením z 15.10. 1991 sp.

zn. 3 Rtvo 39/91 jako neodůvodněnou zamítl a v odůvodnění

rozhodnutí uvedl zejména, že v případech, kdy se přezkoumává

rozsudek ve vztahu k trestnému činu nenastoupení služby

v ozbrojených silách, nelze paušálně rozhodovat tak, že by byla

zrušena vina bez ohledu na řádné zkoumání pohnutky, která

odsouzeného vedla k tomuto trestnému činu, a že v projednávané

věci nebyly zjištěny takové důvody, které by umožnily zrušit

i výrok o vině.

Rozsudkem ze 14.11.1991 sp. zn. potom Vojenský

obvodový soud v Litoměřicích rozhodl, že u navrhovatele pravomocně

uznaného vinným rozsudkem Vojenského obvodového soudu

v Litoměřicích z 18.5.1983 sp. zn. trestným činem

nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1

trestního zákona se podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona

upouští od potrestání. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že

odsuzující rozsudek nabyl právní moci 18.5.1983. Odsouzený trest

nastoupil a celý v trvání dvou roků jej vykonal. Rozhodnutí

o navrhovatelově rehabilitaci, jímž byly zrušeny výrok o trestu

a zároveň všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově

navazující, nabylo právní moci 15.10.1991. Soud svůj rozsudek

o upuštění od potrestání, který nabyl právní moci dnem vyhlášení,

tedy 14.11.1991, odůvodnil všemi okolnostmi tohoto případu, mimo

jiné i příslušností navrhovatele k Svědkům Jehovovým a splněním

všech zákonných podmínek. Výrok o vině zůstal nedotčen.

Navrhovatel podal 21.12.1999 u Okresního soudu

v Litoměřicích návrh na přezkumné řízení podle

Sb., v němž se domáhal vydání usnesení o zrušení rozsudku

Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích z 18.5.1983 sp. zn.

ve výroku o vině a zrušení usnesení Vojenského

obvodového soudu v Litoměřicích z 12.9.1991 sp. zn. 2 Rtv 32/91

a usnesení Vyššího vojenského soudu v Příbrami z 15.10.1991 sp.

zn. 3 Rtvo 39/91 a rozsudku Vojenského obvodového soudu

v Litoměřicích ze 14.11.1991 sp. zn. v celém rozsahu.

Tento návrh podle navrhovatel odůvodnil

stejně jako tuto ústavní stížnost.

Okresní státní zastupitelství navrhlo zamítnutí návrhu

s odůvodněním, že v daném případě bylo upuštěno od potrestání

a není zde tedy žádný trest, který by mohl být v řízení podle

zrušen či zmírněn.

Okresní soud v Litoměřicích usnesením z 9.2.2000 č.j. Ntr

3/99-7 navrhovatelovu žádost - návrh na přezkumné řízení podle §

9 a - zamítl.

V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že pro účely řízení podle

se přiměřeně použijí ustanovení a násl.

Podle se na

návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin, na který se

nevztahuje rehabilitace podle , prokáže-li

se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně

základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně

nepřiměřenými prostředky. V této věci musel být návrh zamítnut,

neboť k přezkoumání už došlo v rehabilitačním řízení a nebyl

uložen žádný trest, když bylo upuštěno od potrestání a nelze tedy

již trest zmírnit nebo zrušit. Navrhovatel už nemůže pro sebe

dosáhnout příznivějšího rozhodnutí.

Navrhovatel podal proti zamítavému rozhodnutí stížnost,

kterou Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením z 1.3.2000 č.j. 6

-13 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

V odůvodnění svého usnesení soud uvedl, že sám navrhovatel

v původním návrhu uznává nedosažitelnost zprošťujícího výroku

postupem podle jednak pro překážku věci

v řízení podle tohoto zákona již pravomocně rozhodnuté, jednak

z důvodu uplynutí lhůty stanovené v § 6 tohoto zákona, avšak

považuje jej za dosažitelný aplikací § 6 pozdějšího zákona č.

Navrhovateli lze sice v obecné rovině přisvědčit

v tom, že zákon č. 198 /1993 Sb. je normou navazující na zákon č.

a soud souhlasí i s případným širším výkladem

ustanovení, jehož se navrhovatel dovolává (vztahovalo by se tedy

např. i na ochranná opatření), nicméně podle dikce i kontextu

tohoto ustanovení, jež jsou jednoznačné ("trest uložený za trestný

čin"), zákonodárce měl nepochybně na mysli sankci uloženou

v návaznosti na výrok o vině § 120 odst. 3 trestního řádu), nikoli

i výrok o vině samostatný. Proto nelze s navrhovatelovým výkladem

jako nepřiměřeně extenzivním souhlasit. Naopak bylo nutno dát za

pravdu závěru soudu prvního stupně o neaplikovatelnosti § 6 zákona

č. , neboť v navrhovatelově případě nejde o trestný

čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle

Sb. [ § 4 písm. e) ve znění redakčního sdělení o opravě chyb],

nýbrž přezkumné řízení na jeho návrh proběhlo a bylo vydáno

pravomocné rozhodnutí a nadto při výroku o upuštění od potrestání

podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona v tomto řízení

vysloveném nepřichází zrušení či zmírnění trestu již v úvahu.

IV.

Při posuzování tohoto případu Ústavní soud vycházel ze svého

dřívějšího rozhodnutí, na něž navrhovatel poukázal, ve věci

L. K. Jde o nález ze 7.10.1998

sp. zn.

(sv.

12 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 159 a násl.), v němž

Ústavní soud uvedl, že mezinárodní standardy lidských práv, na něž

se ve svém odvolává, odepření vojenské

služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení připouštějí

( čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 9 odst. 2 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod). Právní úprava za

minulého režimu, na rozdíl od dnešní doby, kdy existuje zákon

o civilní službě, odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí

a náboženského přesvědčení nepřipouštěla. Ústavní soud proto

uvedeným nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu, který zamítl

stížnost pro porušení zákona, kterou podala ve prospěch Ladislava

K. ministryně spravedlnosti z úřední povinnosti (§ 30 odst. 2

). Je třeba uvést, že trestný čin, pro

který byl stěžovatel v roce 1983 odsouzen, je svou podstatou

podobný trestnému činu, pro nějž byl v roce 1959 odsouzen L.

K., jehož ústavní stížnosti Ústavní soud uvedeným nálezem vyhověl.

Zde je zapotřebí připomenout zásadu, jíž se Ústavní soud při svém

rozhodování řídí, podle níž neposkytne-li obecný soud účastníkům

ochranu jejich základních práv a svobod, ač již v obdobných

případech byla ústavním soudem přiznána, je nutno v tomto postupu

spatřovat porušení principu rovnosti v právech (např. nález

Ústavního soudu z 3.8.2000

sp. zn.

publikovaný zatím

v Soudních rozhledech č. 5/2000 ).

Soudy odmítly rehabilitovat L. K. podle zákona č.

a Ústavní soud z pozice posledního vnitrostátního

orgánu ochrany ústavně a mezinárodně garantovaných práv a svobod

ve věci II.ÚS 285/97 zformuloval takový ústavní výklad úvodních

ustanovení rehabilitačního zákona, který rehabilitaci odsouzeného

umožnil. Navrhovatel je sice v jiné procesní situaci, neboť soudy

o jeho návrhu na rehabilitaci jednaly a pravomocně rozhodly,

z hlediska ochrany základních práv a svobod jsou však tyto případy

srovnatelné a kdyby soud v navrhovatelově věci nevycházel

z názorů, které Ústavní soud vyslovil ve věci L. K., mohl

by dospět ke krajně nespravedlivému závěru. Po zvážení všech

aspektů Ústavní soud usoudil, že řešení navrhovatelova případu

podle je možné, ale vzhledem ke všem

okolnostem případu i správné. I když tento zákon byl přijat kvůli

těm případům, na které se obecný rehabilitační předpis nevztahoval

a , ve znění redakčního sdělení

o opravě chyb publikovaného na str. 1480 Sbírky zákonů z roku

1990, byl trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách

podle § 169 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. uveden,

podřaditelnost případů osob, které byly odsouzeny pro odepření

vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání, čímž byla

porušena jejich lidská práva zaručená mezinárodními smlouvami, tak

jak je tomu u navrhovatele, pod rehabilitační

Sb., nebyla jednoznačná, jak o tom svědčí dřívější rozhodování

soudů, a jasno do této otázky vnesl až Ústavní soud.

Při hodnocení tohoto případu Ústavní soud musí brát v úvahu

smysl a účel rehabilitačních zákonů a morální motiv, který vedl

zákonodárce k jejich vydání, zřetelně vyjádřený v preambuli

a v úvodních ustanoveních. V navrhovatelově věci jde konkrétně

o , který upozorňuje na

potlačování náboženských společností. Záměrům rehabilitace nelze

bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem.

Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě s ohledem na jejich

smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch

postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad

nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob.

Ústavní soud se neztotožňuje ani se zužujícím výkladem pojmu

"trest" obsaženého v , který podaly ve

svých usneseních a ve vyjádřeních k ústavní stížnosti obecné

soudy. Podle názoru Ústavního soudu nelze rehabilitaci zužovat na

výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. Smyslem

je rehabilitovat, a to nejen právně, ale

i morálně, co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu

trpěli a byli pronásledováni a odsouzeni za to, že se chovali

podle svého svědomí, projevovali svobodně své názory a přesvědčení

a hájili tak svá základní práva a svobody. Ústavní soud má za to,

že i samotný výrok o vině, aniž je už vázán na trest podle

trestního práva, představuje sám o sobě určitý více či méně

citelný trest, i když ne ve smyslu ryze trestněprávním, ale ve

významu, který je mu obecně přikládán. Člověk, kterého se výrok

o vině týká, je jím nesporně postižen ve sféře své osobní cti

a pověsti.

Ústavní soud nepovažuje za relevantní úvahu Okresního soudu

v Litoměřicích o možnosti náhrady za vojenskou službu např. prací

v dolech, neboť na ni nebyl právní nárok. Nelze říci, že státní

orgány nikdy v minulém režimu netolerovaly nenastoupení služby

v ozbrojených silách osobám, které se vyhýbaly vojenské povinnosti

z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení, pokud tito občané

projevili zájem o neatraktivní práci. Tento postoj však byl pouhou

pragmaticky motivovanou benevolencí státu a nikoliv projevem

ochrany základních lidských práv.

Na druhé straně nelze souhlasit se stěžovatelovým návrhem na

použití d

v navrhovatelově věci vzhledem ke zrušení § 269 trestního zákona,

neboť uvedené ustanovení se vztahuje na jiné situace. V řízení

o rehabilitaci totiž soud neposuzuje trestnost činu a neukládá

trest podle trestního zákona, ale hodnotí případ z hlediska

ochrany lidských práv podle rehabilitačních zákonů, což se

v navrhovatelově věci stalo, i když ne zatím v plné míře.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy svými

rozhodnutími porušily navrhovatelova základní práva a proto obě

jejich napadená usnesení zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona

č.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. března 2001