Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1672/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele OSDA - ČR - Genoservis se sídlem v Ostravě, Nádražní 532/157, zastoupeného JUDr. Pavlem Zajícem, advokátem se sídlem v Ostravě, Trocnovská 2a, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2007, č. j. -59, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2007, č. j. -65, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva dle d (dále jen" Listina") a domáhá se jejich zrušení.

Napadeným usnesením zastavil krajský soud podle ustanovení , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, řízení o žalobě, jíž se stěžovatel jako žalobce domáhal, aby soud určil výši protiplnění na jednu akcii společnosti Genoservis, a. s., o nominální hodnotě 1.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá práv na náhrad nákladů řízení (výrok II.). Učinil tak poté, co stěžovatel nezaplatil k jeho výzvě soudní poplatek z návrhu; stěžovatel sice požádal o osvobození od soudního poplatku z návrhu, jeho žádost však byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2006, č. j. -29, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2006, č. j. -45, zamítnuta. Napadené usnesení krajského soudu potom vrchní soud ve výroku I. napadeného usnesení jako věcně správné potvrdil a pouze změnil výrok II. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit účastníkovi Genoservis, a.s. na náhradě nákladů řízení 3.175,- Kč.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě, který pouze vyslovil, že ústavní stížnost je neodůvodněná, neboť rozhodnutím soudu nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu.

K ústavní stížnosti se vyjádřil i Vrchní soud v Olomouci. Uvedl, že při uplatnění žádosti dle je účastník povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti, tedy mj. i majetkové poměry. Odvolací soud v tomto případě posuzoval důvodnost předmětné žádosti výlučně z listin k tomu účelu doložených toliko navrhovatelem. Z obsahu odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2006, č. j. -45, vyplývá, že si odvolací soud vyžádal od navrhovatele účetní uzávěrky za rok 2004 a 2005 a z těchto listin prováděl zjištění. V odůvodnění svého usnesení se řádně vypořádal s tím, proč je třeba výrok I. odvoláním stěžovatele napadeného usnesení soudu prvního stupně potvrdit. Vrchní soud má za to, že svým rozhodnutím ze dne 19. 3. 2007, č. j. -65, žádná ústavně zaručená práva stěžovatele neporušil.

Poněvadž citovaná vyjádření obsahují toliko odkaz na předchozí stěžovateli známá rozhodnutí, nevzal Ústavní soud jejich obsah za základ svého zjištění a proto je ani nezasílal stěžovateli k případné replice.

II.

Ústavní soud primárně vytyčuje tu skutečnost, že návrhové žádání, tj. petit, vytváří rámec řízení před Ústavním soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto a současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto; takto vymezeným žádáním je Ústavní soud vázán. Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petitum), je Ústavní soud oprávněn posuzovat pouze námitky stěžovatele uvedené v návrhu, které mají vztah k navrhovanému petitu (srov. obdobně kupř.

,

,

a další).

V tomto kontextu Ústavní soud konstatuje, že obsahově - ve vztahu k napadeným rozhodnutím - stěžovatel v podstatě neuplatnil žádnou relevantní argumentaci, tím spíše potom ústavněprávní. Obsahově totiž v zásadě rozporoval toliko ta rozhodnutí obecných soudů, kterými byl zamítnut návrh stěžovatele na osvobození od zaplacení soudního poplatku, která však nebyla touto ústavní stížností napadena (tj. výše citované usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2006, č. j. -29, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2006, č. j. -45). Ústavní soud se proto jimi zabývat nemohl.

K tomu Ústavní soud dodává, že předmětná usnesení o zamítnutí návrhu stěžovatele o osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatek napadl stěžovatel ústavní stížností vedenou pod

sp. zn.

, kterou Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Sám Ústavní soud potom ve vztahu k rozhodnutím, jež jsou napadena v této souzené věci, žádné pochybení protiústavního charakteru neshledal.

Podle ustanovení , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, platí, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.

Podmínky tohoto zákonného ustanovení byly v souzené věci splněny, neboť stěžovatel byl soudem vyzván k zaplacení soudního poplatku a byla mu k tomu stanovena lhůta. Pokud ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatil, nelze tedy soudům - z pohledu ústavní konformity - nic vytknout.

III.

Ústavní soud tudíž dospěl - na základě výše uvedených skutečností - k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.

Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, návrh stěžovatele svým usnesením jako zjevně neopodstatněný podle ust. odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu