Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 931/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ARTA REAL, k.s., se sídlem v Praze 7, Argentinská 286/38, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 38/286, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006, č.j. -112, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby pro porušení , 3, , a d (dále jen ""), byl zrušen výrok III. v záhlaví označeného usnesení, jež bylo vydáno v jeho občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.

Rozsudkem ze dne 26. 9. 2003, č.j. -56, ponechal Městský soud v Praze ve prospěch stěžovatele (zde žalobce) vůči druhému žalovanému Ing. A. V. (dále jen žalovanému) v platnosti směnečný platební rozkaz č.j. -10, vydaný tímto soudem dne 3. 5. 2001, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozhodnutím ze dne 25. 10. 2004, č.j. -79, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz vůči žalovanému zrušil; dále uložil stěžovateli uhradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení, a současně jej zavázal povinností k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši 758 448,- Kč.

Dovolací soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2006, č.j. -105, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Jelikož poté vzal stěžovatel návrh na zahájení řízení proti žalovanému zpět, odvolací soud (stížností napadeným) usnesením ve vztahu k žalovanému směnečný platební rozkaz č.j. -10 zrušil, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze č.j. -56, a řízení proti tomuto žalovanému zastavil (výrok I); stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých žalovanému v řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a soudem dovolacím ve výši 547 765,- Kč (výrok II) a dále i povinnost k úhradě soudního poplatku za odvolání v částce 758 448,- Kč (výrok III). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že povinnost k zaplacení soudního poplatku za odvolání byla stěžovateli uložena dle , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), když "úspěšný žalovaný" byl od jeho placení osvobozen.

Uvedený výrok III usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel vedle ústavní stížnosti současně i dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, č.j. -127, jako nepřípustné odmítnuto [243b odst. 5, ].

V ústavní stížnosti stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že při uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku za odvolání nesprávně aplikoval ustanovení ve spojení s , neboť v posuzovaném případě nedošlo ke kumulativnímu naplnění podmínek zde zákonem stanovených; odvolatel byl sice osvobozen od soudního poplatku, nicméně v posuzované věci "nelze v žádném případě připustit, že by soud (jeho) odvolání vyhověl", neboť se vzhledem "ke zpětvzetí žaloby důvodností odvolání vůbec nezabýval". Opačný závěr odvolacího soudu považuje tudíž stěžovatel za nepřípustný a založený na extenzivním výkladu .

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""].

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda názor obecného soudu, který vyslovil v otázce aplikace ustanovení , 5 , nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními , respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

To je zvláště důležité v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. ), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že vadně vyložily a aplikovaly ustanovení ve spojení s .

Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti; o kolizi s požadavky kladenými na spravedlivý proces jde také tehdy, je-li rozhodnutí obecného soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek srozumitelného a přesvědčivého odůvodnění ( ).

Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou poplatkové povinnosti opakovaně zabýval, přičemž - v obecné rovině - se k této vyslovuje tak, že sice "...úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny" (viz např. nález

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 15, nález č. 104, nález

sp. zn.

, či nález sp.zn.

), nicméně dále konstatuje, že (až) "exces obecného soudu při rozhodování o výši poplatku" je ústavně relevantní, jestliže dosahuje "takové míry, že zasáhne i do základního práva podle ..." ( srov. nález

sp. zn.

).

Nic takového však v dané věci dovodit nelze.

V nyní posuzované věci zaujal odvolací soud ve vztahu ke kritickému ustanovení racionálně akceptovatelný výklad, vycházející z principu, že výsledek řízení je nutno vždy hodnotit ve vztahu k návrhu, kterým bylo řízení zahájeno (viz usnesení

sp. zn.

), což zde znamená ve vztahu ku podanému odvolání. Jeho "úspěšnost" v materiálním smyslu proto lze hodnotit právě z hlediska účelu, k němuž tento návrh směřoval; bylo-li takovým účelem dosažení odstranění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, pak není pochyb, že mu výrok I napadeného rozhodnutí plně odpovídá. Názor odvolacího soudu, že návrhu žalovaného (odvolatele) bylo soudem "vyhověno", tudíž za nepřípustný a excesivní považovat nelze, a to ani za situace, kdy tohoto požadovaného výsledku bylo dosaženo nikoliv na základě jeho věcného posouzení, nýbrž (již) se zřetelem ku specifickému procesnímu úkonu samotného stěžovatele (srov.

sp. zn.

).

Aniž by se Ústavní soud mínil pouštět do posouzení poplatkové otázky v rovině podústavního práva, plyne z řečeného, že odvolacím soudem uplatněný názor nelze pokládat za výraz porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu prosazení interpretační "libovůle" (). Ostatně stojí za připomenutí, že poplatková povinnost byla již jednou odvolacím soudem stěžovateli uložena, přičemž z hlediska celkového výsledku sporu (jenž zde byl založen rozhodnutím věcným) se tak stalo v poměrech očividně srovnatelných.

Nelze-li dovodit porušení základních práv a svobod stěžovatele, nemohl Ústavní soud posoudit ústavní stížnost než jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2008

Jan Musil

předseda senátu