Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 162/99

Ústavní soud

rozhodl dne 3. srpna 1999 v senátě ve věci

ústavní stížnosti 1) J. F., 2) H. H., proti usnesení Krajského

soudu v Praze ze dne 11. 12. 1998, čj. -244,

a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 7. 1998, čj.

-238, za účasti 1) Krajského soudu v Praze, 2) Okresního

soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka

B. S., za souhlasu

účastníků bez ústního jednání, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 1998, čj. -244, a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21.7. 1998, čj. -238, se zrušují.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím obecných soudů, jimiž byla stěžovatelům uložena

povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši

Kč 55.649,--, stěžovatelé poukazují na tu skutečnost, že již

uhradili soudní poplatek z odvolání ve výši Kč 12 482,--, v jehož

důsledku došlo ke zrušení napadeného rozsudku, a že tedy jde

o případ uvedený v bodu 2 poznámky sazebníku soudních poplatků,

kdy poplatek z odvolání proti novému rozhodnutí soudu prvého

stupně se již neplatí. Napadenými rozhodnutími byla tedy porušena

celá řada ústavně zaručených práv, zejména práv zakotvených v čl.

1, , a 2, ,y

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 95

odst. 1 y ČR, a stěžovatelé se proto domáhají zrušení obou

napadených usnesení.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 6. 5. 1999

připustil, že vzhledem k odst. 2 poznámky k sazebníku soudních

poplatků (příloha k zákonu č. 549/1992 Sb., ve znění pozdějších

předpisů) stěžovatelům poplatková povinnost v zásadě nevznikla,

nicméně v souvislosti s aktuální, tedy vyšší, cenou nemovitostí

bylo na místě doměření soudního poplatku.

Okresní soud v Rakovníku se plně ztotožnil se závěry

Krajského soudu v Praze uvedenými v jeho usnesení.

Vedlejší účastník B. S. se v určené lhůtě k ústavní stížnosti

nevyjádřil.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Rakovníku Ústavní

soud zjistil, že vedlejší účastník B. S. podal u tohoto soudu dne

9. 4. 1993 návrh na zrušení a vypořádání podílového

spoluvlastnictví k nemovitostem s tím, aby byl určen výlučným

vlastníkem těchto nemovitostí a uložena mu povinnost uhradit

hodnotu spoluvlastnických podílů každému ze stěžovatelů. Proti

návrhu vyhovujícímu rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne

14. 2. 1994, čj. -47, podali stěžovatelé odvolání, a byli

proto usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. 4. 1994

vyzváni k úhradě soudního poplatku z odvolání ve výši Kč 12

482,--, kterýžto poplatek dne 11. 5. 1994 zaplatili. Usnesením

Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 1995, čj. -87,

byl napadený rozsudek okresního soudu zrušen a věc mu byla vrácena

k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení došlo posléze mezi

účastníky řízení, to po dalším odvolání podaném stěžovateli,

k uzavření smíru schváleného usnesením Krajského soudu v Praze ze

dne 9. 12. 1997, čj. -227. V důvodech tohoto usnesení

je současně konstatováno, že o povinnosti zaplatit soudní poplatek

z odvolání bude rozhodnuto soudem prvého stupně, jak se také stalo

napadeným usnesením, ukládajícím stěžovatelům povinnost zaplatit

soudní poplatek z odvolání ve výši Kč 55 649,--. O odvolání

stěžovatelů, v němž poukazovali na skutečnost, že z prvního

odvolání byl soudní poplatek již uhrazen a že tomuto odvolání bylo

vyhověno, rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením tak, že

usnesení soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí

uvedl krajský soud, že námitka poukazující na zaplacení soudního

poplatku z odvolání podaného proti prvnímu rozsudku okresního

soudu je zcela irelevantní, neboť v daném případě jsou stěžovatelé

povinni soudní poplatek zaplatit za odvolání podané proti dalšímu

rozsudku okresního soudu.

Z uvedeného tedy plyne, že obecné soudy, rozhodující

o povinnosti stěžovatelů zaplatit soudní poplatek z odvolání,

ponechaly zcela stranou kogentní poznámku k sazebníku soudních

poplatků uvedenou pod bodem 2 přílohy k zákonu ČNR č. 549/1991

Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. V této

poznámce je totiž uvedeno, že došlo-li ke zrušení rozsudku

v důsledku odvolání, dovolání nebo povolení obnovy řízení, neplatí

poplatek z odvolání nebo dovolání proti novému rozhodnutí soudu

prvého stupně poplatník, který již jednou poplatek z odvolání nebo

dovolání zaplatil, jde-li o položky 1, 6, 8, 9 a 18 sazebníku, jak

je tomu i v projednávané věci. Úprava poplatkové povinnosti či

osvobození od ní, provedená citovaným zákonem, představuje jeden

ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve

smyslu y. Stanovil-li totiž zákon i v tomto

směru pevná pravidla umožňující přístup k soudu také splněním

v něm obsažených podmínek, potom tyto podmínky musí respektovat

nejen ten, kdo se dovolává práva na soudní ochranu, ale také stát

prostřednictvím orgánu soudní moci. Jinými slovy, je-li účastníku

v rozporu s citovaným zákonem ukládána poplatková povinnost tam,

kde ji nemá, představuje takový zásah ze strany státu zpravidla

současně i odepření práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst.

1y, jakož i porušení y, podle něhož

povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho

mezích, a y ČR, podle kterého je soudce při

rozhodování vázán zákonem. Není přitom v daném případě v principu

věcí Ústavního soudu, aby zkoumal, zda poplatková povinnost

stěžovatelů případně doznala změn v důsledku zvýšení ceny předmětu

řízení, zejména považuje-li Krajský soud v Praze v napadeném

usnesení fakt již zaplaceného soudního poplatku z odvolání,

vedoucího ke zrušení napadeného rozsudku, za zcela irelevantní.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro

porušení již uvedených ústavně zaručených práv podle ustanovení

, o Ústavním soudu,

vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm.

a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. srpna 1999