Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 144/97

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti P., zastoupené advokátem JUDr. J.K.,

t a k t o

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel podal dne 25. 4. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 28. 4. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. -29, ze dne 17. 2. 1997, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, čj. 13 C.290/95-22, ze dne 15. 4. 1996, o povinnosti žalovaného (v řízení před Ústavním soudem navrhovatele) zaplatit soudní poplatek. Podle názoru navrhovatele bylo uvedenými rozhodnutími porušeno jeho základní právo stanovené v a 4 y ČR, protože mu byla uložena povinnost, kterou mu zákon neukládá.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn.. vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že proti navrhovateli, který v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalovaný, byl podán návrh na stanovení způsobu náhrady podle ust. s tím, aby soud rozhodl, že žalovaný je

povinen poskytnout náhradu ve stanovené výši. Při ústním jednání dne 15. 4. 1996 účastníci shodně navrhli, aby soud schválil smír ve znění: "Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním částku 9.142.496,- Kč do 10 dnů od právní moci tohoto usnesení." Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením, čj. -22, ze dne 15. 4. 1996, schválil smír navržený mezi účastníky v uvedeném znění a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále soud stanovil, že žalovaný je povinen zaplatit ČR soudní poplatek ve výši 365 000,- Kč do 10 dnů od právní moci usnesení. K výroku o stanovení povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek Obvodní soud pro Prahu 5 v odůvodnění uvedl, že povinnost zaplatit soudní poplatek je stanoven podle , o soudních poplatcích. Povinnost žalovaného zaplatit soudní poplatek je stanovena proto, že žalobkyně jsou podle cit. zákona osvobozeny od povinnosti platit soudní poplatek, a proto vzhledem k výsledku řízení přísluší tato povinnost žalovanému.

Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 v části výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek podal žalovaný odvolání. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením, čj. -29, ze dne 17. 2. 1997, tak, že usnesení soudu I. stupně v napadeném výroku potvrdil. V odůvodnění se Městský soud v Praze ztotožnil se závěry soudu I. stupně včetně jejich odůvodnění k námitkám žalovaného, obsažených v odvolání, Městský soud v Praze doplnil, že nelze směšovat povinnost platit náklady řízení účastníků s povinností platit soudní poplatek státu. Pokud by žalobkyně nebyly od soudního poplatku osvobozeny, byl by poplatek součástí jejich nákladů řízení a pak by se bud účastníci soudního smíru o zaplacení nákladů řízení dohodli anebo by soud o nákladech řízení rozhodl. Pokud je však žalobce od poplatku osvobozen, pak se samozřejmě soudní poplatek nemůže stát součástí jeho nákladů řízení a dojde-li k uzavření soudního smíru, je třeba aplikovat ust. a soudní poplatek vyměřit žalovanému. Takto postupoval soud I. stupně a Městský soud v Praze shledal jeho postup správným.

Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 a proti usnesení Městského soudu v Praze podal žalovaný ústavní stížnost, v níž vystupuje jako navrhovatel. Podle jeho názoru napadenými usneseními bylo porušeno ústavní právo podle a 4 y ČR. Porušení práva spatřuje v tom, že soudní poplatek byl uložen podle s odvoláním na to, že povinnost zaplatit soudní poplatek je uložena odpůrci, jestliže navrhovatel je od této povinnosti osvobozen a v řízení bylo vyhověno navrhovateli. V daném případě však soud schválil smír účastníků a takový postup není výslovně zákonem řešen. Analogii je nutno hledat v ust. věta druhá cit. zákona, která stanoví, že odpůrce nemá povinnost hradit soudní poplatek ve smírčím řízení při schválení smíru. Navrhovatel proto žádá, aby Ústavní soud nálezem obě napadená usnesení zrušil.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu dohled nad rozhodováním soudů, pokud jejich rozhodováním nebyla porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Vzhledem k tomu, že ústavní stížností byla napadnuta usnesení obecných soudů s odůvodněním, že právě těmito rozhodnutími byla porušena základní práva chráněná u ČR, musel se Ústavní soud zabývat přezkoumáním napadených rozhodnutí i řízení jim předcházejícího.

Na základě spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Navrhovatel ve svém podání argumentuje tím, že předmětný konkrétní případ , o soudních poplatcích, neřeší a že se nelze opřít o ust. věta první cit. zákona, protože v daném případě byl schválen soudní smír. Soud měl proto podle názoru navrhovatele použít analogii ust. věta druhá, podle něhož odpůrce není povinen platit soudní poplatek, jestliže byl schválen smír ve smírčím řízení. Podle názoru Ústavního soudu nelze použít ustanovení věta druhá. V daném případě nebyl schválen smír ve smírčím řízení, ale soud schválil smír v řízení nalézacím, které bylo zahájeno žalobou na stanovení povinnosti žalovaného. I když se soudní smír a smír ve smírčím řízení neliší do výsledku řízení,

je mezi nimi rozdíl z hlediska zahájení řízení i z hlediska průběhu řízení tak, jak jsou oba tyto instituty vymezeny v (dále jen " "). Podle ust. , připouští-li to povaha věci, lze navrhnout, aby věcně příslušný soud provedl pokus o smír. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že petitem podaného návrhu je přímo smírčí řízení. Takový návrh sice musí splňovat náležitosti uvedené v , avšak tento návrh nemá hmotněprávní ani procesní účinky, které zákon jinak spojuje s podáním návrhu na zahájení řízení (žaloby). Pokud je pokus o smír neúspěšný, řízení končí a soud nemůže rozhodnout ve věci samé. Naproti tomu podle ust. se soud v řízení zahájeném podle ust. části třetí má pokusit vždy o smír. Pokud však povaha věci smír nepřipouští nebo účastníci se o smíru nedohodnou, řízení pokračuje až do rozhodnutí soudu ve věci samé. Z uvedeného podle názoru Ústavního soudu vyplývá, že nelze ztotožňovat soudní smír schválený v řízení nalézacím a smír dosažený v řízení smírčím. Vzhledem k tomu nelze na daný případ aplikovat ust. věta druhá , protože v tomto ustanovení je výslovně a výlučně uveden smír dosažený ve smírčím řízení a nikoliv smír obecně. Naznačeným výkladem stěžovatele by byl popřen záměr zákona z poplatkového hlediska zvýhodnit smír uzavřený ve smírčím řízení podle části druhé ( a násl. ) proti řízení vedenému podle části třetí a čtvrté .

K argumentu navrhovatele, že v daném případě nelze hodnotit výsledek řízení z pohledu, zda bylo vyhověno návrhu, protože byl schválen soudní smír, Ústavní soud podotýká, že výsledek řízení je nutno hodnotit ve vztahu k petitu žaloby, kterou bylo řízení zahájeno. Ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že znění schváleného soudního smíru plně odpovídá návrhu rozhodnutí, kterého se navrhovatelky v řízení před soudem domáhaly. Z tohoto pohledu je pak nutno jednoznačně konstatovat, že v řízení bylo vyhověno návrhu, i když tohoto výsledku bylo dosaženo soudním smírem.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl proto Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními obecných soudů nebyla

porušena základní práva stanovená v a 4 y ČR a nezbylo mu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle odmítnout, jako návrh zjevně neodůvodněný

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 1997

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR