Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 43/07

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 26. září 2007

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti Ing. J. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006 č. j. -85, kterým byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudních poplatků.

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006 č. j. -85 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované d. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. III. Městskému soudu v Praze se ukládá nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 5 712 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto nálezu k rukám Mgr. J. H., advokáta se sídlem N. P., Praha.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností podanou faxem dne 5. 1. 2007 a doplněnou doručením jejího originálu Ústavnímu soudu dne 8. 1. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") porušil jeho základní právo garantované a 2d (dále jen ""). Ústavní stížnost je přípustná [ a contrario , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "")], byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [ a ].

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že nezákonným vyměřením poplatku v záhlaví citovaným usnesením městského soudu byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech, kdy bylo protizákonně a protiústavně zasaženo do jeho majetkové sféry, jakož i do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a přístupu k soudu ve smyslu a 2y.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 56), jehož odůvodnění se dovolával a stran argumentace na něj plně odkázal. Stěžovatel byl toho názoru, že jeho případ je skutkově velmi blízký případu projednávanému v citovaném nálezu, když v tomto stěžovatelově případě Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu osmnácti rozhodnutími zamítlo jeho odvolání proti platebním výměrům, kterými mu bylo sděleno daňové penále, přičemž právní argumentace byla ve všech případech zcela shodná, byla vydána ve stejný den a stejným správním úřadem. S ohledem na výše uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil a zároveň stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

II.

4. Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil i další účastník řízení.

5. Městský soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu Mgr. Janou Brothánkovou, ve svém vyjádření stručně popsal průběh řízení ústící do vydání napadeného usnesení. Dále vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že soudní poplatek ze stěžovatelem podaného návrhu (společného podání proti 18 rozhodnutím) nebyl zaplacen v zákonné výši, a proto byl dán pokyn k učinění výzvy stěžovateli, aby doplatil na soudním poplatku částku 34 000 Kč. Dále argumentoval, že z věcného hlediska za klíčové považuje, že výše poplatkové povinnosti z návrhu na zahájení řízení podle dosud platné právní úpravy není a nemůže být odvislá od skutečnosti, zda došla soudu podání samostatná proti jednotlivým rozhodnutím nebo podání společné proti více rozhodnutím, anebo dokonce odviset od procesního postupu soudu, tj. zda dojde k vyloučení věcí k samostatnému projednání nebo naopak ke spojení věcí. Soudní poplatek je spojen s podáním návrhu na zahájení řízení v konkrétní právní věci, v daném případě s podáním žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, a je stanoven ve výši 2 000 Kč za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Soud má tak za to, že poplatek je v sazebníku soudních poplatků [položka 14a bod 2 písm. a)] vymezen za každou právní věc (předmět řízení, kterým je každé jedno napadené rozhodnutí) a skutečnost, že navrhovatel zahájí řízení společným podáním ve více právních věcech (které jsou právně samostatnými), nemá vliv na výši poplatkové povinnosti. Rovnost přístupu k soudu je z hlediska poplatkové povinnosti poplatníka vyjádřena tím, že za stejných podmínek vzniká poplatková povinnost ve stejné výši, tzn. že za každé žalobou napadené rozhodnutí (za řízení o jeho přezkoumání) je stanoven zákonem poplatek ve výši 2 000 Kč. Městský soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že napadeným usnesením nebyl stěžovatel zkrácen na svých právech, jeho právo na soudní ochranu nebylo porušeno, a proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatel v replice k tomuto vyjádření uvedl, že všechna rozhodnutí o odvolání považuje po právní stránce za identická a liší se pouze v detailech (číslo jednací, částky penále ...). K tvrzení městského soudu, že některé penále vzniklo na dani z příjmu fyzických osob a jiné zase na DPH, stěžovatel uvedl, že městský soud opomíná fakt, že žádný z uvedených daňových zákonů nemá vlastní úpravu penále, o kterou by stěžovatel mohl opřít své žalobní námitky. V závěru opět odkázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

a uzavřel, že pokud jde v jeho případě o právně identická rozhodnutí, měl být uložen pouze jeden soudní poplatek.

7. Podle ustanovení může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

III.

8. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele a účastníka řízení rovněž vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. , z něhož zjistil následující skutečnosti.

9. Stěžovatel dne 14. 7. 2006 napadl jedinou správní žalobou osmnáct rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (č. j. FŘ 6320 a 6321/15/06, 6496/15/06, 6498 až 6505/15/06, 6507 až 6513/15/06) o odvolání stěžovatele proti platebním výměrům, která byla vydána téhož dne (26. 4. 2006) a jsou po obsahové stránce téměř identická. Právní argumentace stěžovatele vůči všem těmto rozhodnutím je shodná, aniž by vůči jednotlivým z nich vznášel různé námitky, napadá je tedy jako celek.

10. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2006 č. j. -85 vyzval stěžovatele, aby do 3 dnů od jeho doručení zaplatil soudní poplatek za opravný prostředek, který za jedno rozhodnutí podle položky 14a bodu 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků ve znění od 1. 1. 2003, přílohy k , o soudních poplatcích, činí 2 000 Kč, tj. celkem ve výši 34 000 Kč (17 x 2 000 Kč).

11. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel podnět podle § 12 zákona o soudních poplatcích, v němž předestřel v podstatě shodnou argumentaci, kterou následně zopakoval v podané ústavní stížnosti, a žádal městský soud, aby své rozhodnutí o celkové výši soudních poplatků přehodnotil. Z opatrnosti však poplatky zaplatil.

IV.

12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (y). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ ]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 90). Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.

14. Podstatou ústavní stížnosti a v ní namítaného porušení práva na spravedlivý proces byly námitky stěžovatele ohledně postupu městského soudu, který mu napadeným usnesením s odkazem na příslušná ustanovení , o soudních poplatcích, [ a položku 14a bod 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků ve znění od 1. 1. 2003, přílohy k zákonu o soudních poplatcích] uložil za podanou správní žalobu zaplatit soudní poplatek v celkové výši 34 000 Kč.

15. Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou poplatkové povinnosti opakovaně zabýval. V obecné rovině vícekrát uvedl, že "úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu Listiny" (viz např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 104, nebo nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 56). Z toho plyne, že exces obecného soudu při rozhodování o výši poplatku podle může dosáhnout takové míry, že zasáhne i do základního práva podle y, který stanoví zásadu, podle níž, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí.

16. V nálezu

sp. zn.

Ústavní soud konstatoval, že "je na obecných i správních soudech, aby při interpretaci podústavního práva dosahovaly ústavně konformních výsledků. Ústavně konformním výsledkem interpretace však nemůže být taková interpretace, podle níž je účastník řízení povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, pokud jde o rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den, stejným správním orgánem. V tomto smyslu považuje Ústavní soud interpretaci za protiústavní." (k tomu obdobně viz nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 83).

V.

17. Shora uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc a Ústavní soud neshledal důvod se od závěrů uvedených v citovaných nálezech odchýlit.

18. Pokud tedy napadeným usnesením městský soud na základě interpretace příslušných ustanovení vyměřil stěžovateli soudní poplatek 2 000 Kč za každé jednotlivé, správní žalobou napadené správní rozhodnutí, byť se všechna tato rozhodnutí týkala jednoho jediného případu (odvolání proti platebnímu výměru na penále), řešila stejnou právní otázku, týkala se pouze stěžovatele, byla vydána ve stejný den jedním a týmž správním orgánem a obsahovala totožnou právní argumentaci, měl takový postup dle Ústavního soudu charakter podstatného omezení stěžovatele v přístupu k soudu, resp. ve světle y omezil právo stěžovatele na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy.

19. Ústavní soud k tomuto závěrem dodává, že zvolený postup Městského soudu v Praze může být problematický i z hlediska povinnosti řídit se předchozími rozhodnutími, neboť např. v nálezu

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 94) nebo v již citovaném nálezu

sp. zn.

Ústavní soud Městskému soudu v Praze připomněl právní názor Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku ze dne 21. 4. 2005 sp. zn. (viz www.nssoud.cz), který kritizoval praxi "umělého navyšování počtu řízení ve věcech, kde je takové navyšování bezúčelné". Podle Nejvyššího správního soudu "jedním ze způsobů takového umělého navyšování je právě i nevhodné rozdělování řízení (...) tam, kde pro to není dán žádný racionální procesní důvod. Tento postup (...) zatěžuje jak strany soudního sporu (například nezdůvodněnou multiplikací soudního poplatku), tak i soudy samotné. To je zvláště nevhodné v situaci (...) přetíženosti soudů, kdy toto další umělé zvyšování přetíženosti vede (...) k poškození účastníků ostatních řízení, jejichž spory narůstající soudní zahlcenost nutně dále prodlužuje, aniž by přitom bylo toto zvýšené úsilí i finanční výdaje jak na straně účastníků, tak na straně státu, vyváženo tím, že by byla účinněji poskytnuta ochrana právům účastníků. Lze proto uzavřít, že tehdy, kdy soudy zbytečně komplikují řízení např. jejich bezúčelným rozdělováním, vzdalují se od ,raison d'etre' své ústavně zakotvené existence, jímž je právě umožnit co nejspravedlivěji a nejefektivněji průchod právům a spravedlnosti.".

VI.

20. Pokud jde o požadavek stěžovatele na přiznání nákladů řízení, odkazuje Ústavní soud na , podle něhož náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení tedy platí zásadně, ledaže Ústavní soud využije své pravomoci, podle níž v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uloží některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (ustanovení ). Jak vyplývá z obou citovaných ustanovení, úhrada nákladů řízení ve smyslu není automatická. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech", např. jako určitou sankci vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal, nebo tehdy, kdyby obecný soud nerespektoval již vykonatelný nález Ústavního soudu (viz např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 26, nebo výše citovaný nález

sp. zn.

).

21. Vzhledem k situaci, v níž se stěžovatel nikoliv svým přičiněním ocitl, kdy Městský soud v Praze výše popsaným postupem omezil jeho právo na přístup k soudu, je aplikace ustanovení případná. Proto Ústavní soud přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem proti účastníkovi řízení, Městskému soudu v Praze.

22. Celková přiznaná výše náhrady nákladů řízení proto sestává z úhrady odměny za zastupování v rozsahu dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání ústavní stížnosti) po 2 100 Kč podle ustanovení ve spojení s , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč podle ustanovení advokátního tarifu a 19% daně z přidané hodnoty z uvedených částek (tj. 798 Kč z částky 4 200 Kč a 114 Kč z částky 600 Kč). Lhůta určená účastníkovi řízení k náhradě nákladů byla stanovena v souladu s ustanovením podle .

23. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze podle ustanovení zrušil.