Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1338/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bion Bohemia VOOZ, spol. s r.o., se sídlem v Brně, Dunajská 15/298, zastoupené Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2005, č.j. -14, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2007, č.j. -29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jejímž byla účastníkem.

Mgr. Jiří Pospíšil, správce konkurzní podstaty úpadce Pojihlaví, a.s., se sídlem Němčičky 90, se proti žalovanému stěžovateli domáhal zaplacení 12.600,- Kč s příslušenstvím, a v žalobě tvrdil, že žalovaný nezaplatil kupní cenu zboží, dodaného mu podle uzavřené kupní smlouvy.

Městský soud v Brně vydal ve věci platební rozkaz, v němž stěžovatele poučil o možnosti podat proti němu odpor, a současně mu uložil, aby - v případě podání odporu - se ve věci samé písemně vyjádřil k podané žalobě a to ve lhůtě 30-ti dnů od podání odporu. Dostalo se mu též poučení, že nevyjádří-li se bez vážného důvodu v této lhůtě k věci samé, bude mít soud za to, že nárok uznává ( ) a ve věci bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání ( ). Stěžovatel dne 7. 4. 2005 podal proti platebnímu rozkazu odpor; ve lhůtě soudem určené však vyjádření k věci nepodal.

Soud prvního stupně žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání, když dospěl k závěru, že jsou splněny všechny podmínky pro jeho vydání ( ve spojení s , 2 ).

K odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudek pro uznání potvrdil. Obsah výzvy obsažené v platebním rozkazu i poučení dané stěžovateli byly podle odvolacího soudu "plně v souladu s požadavky zákona".

Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že rozhodnutí obecných soudů vycházejí z nesprávného závěru o tom, že platební rozkaz může obsahovat i výzvu žalovanému podle ustanovení ; s odkazem na jeho znění stěžovatel dovozuje, že tato výzva může být "vydána pouze formou usnesení", neboť ze systematického a logického výkladu "procesních ustanovení ... vyplývá, že pokud je pro rozhodnutí o určitých právech a povinnostech účastníka stanovena konkrétní forma, musí být rozhodnuto právě touto"; nadto ve smyslu o.s.ř podle stěžovatele platí, že tak soud činí (při současném vydání platebního rozkazu) samostatným usnesením. Stěžovatel rovněž namítá, že ve věci nebyl pasivně legitimovaným účastníkem, když zboží bylo dodáno společnosti Bion Bohemia s.r.o. a této bylo také fakturováno.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem výlučně námitka nedostatku spravedlivého procesu z pohledu výkladu a aplikace procesního institutu podle , pak se kontext ústavněprávního přezkumu nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných (procesních) ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčeného právního institutu, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

K závěru o splnění podmínek zásahu Ústavního soudu nelze tedy dospět v situaci, kdy rozhodné právní závěry obecných soudů - co do posouzení, zda lze samostatným výrokem platebního rozkazu uložit žalovanému, aby se ve věci písemně vyjádřil ( , 2 ) - vycházely z právních názorů, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány, lze je mít za ustálené a i ústavněprávně prověřené.

To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.

Ke kritické právní otázce o povaze rozhodnutí v té jeho části, obsahující výzvu k vyjádření (jež je součástí platebního rozkazu), se konstantně vyjadřuje Nejvyšší soud tak, že rozhodnutí má v této části - bez ohledu na formální označení - povahu usnesení a proto takováto výzva náležitosti ustanovení splňuje (srov. kupř. rozhodnutí ve věci sp. zn. , publ. : ASPI JUD 38267CZ, sp. zn. , publ. ASPI JUD 26581CZ, sp. zn. , publ. ASPI JUD 34161CZ, či rozhodnutí sp. zn. , publ. ASPI JUD 38052CZ).

Konkrétně v rozsudku ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněném pod č. 56/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil Nejvyšší soud názor, že "pokud soud prvního stupně ve výroku platebního rozkazu uložil žalovanému, pro případ, že podá odpor, povinnost podat vyjádření podle ustanovení , pak uvedená skutečnost (rozuměj forma rozhodnutí) nemění nic na tom, že zmíněná část rozhodnutí má povahu usnesení, a to bez ohledu na formální označení. Závěr, podle něhož má výrok platebního rozkazu, v části obsahující výzvu k vyjádření, povahu usnesení, pak znamená splnění požadavku kladeného ustanovením na formu tohoto rozhodnutí. Přitom je bez právního významu, zda toto usnesení je samostatným rozhodnutím, nebo zda je pojato do platebního rozkazu (do jediného písemného vyhotovení rozhodnutí), když v tomto směru žádné další podmínky nestanoví".

Z téhož právního názoru pak vychází i judikatura Ústavního soudu (srov. kupříkladu rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

a další). V usnesení ze dne 31.3.2005,

sp. zn.

, dal Ústavní soud najevo, že je mu uvedená výkladová praxe obecných soudů známa, pročež tam ústavní stížností obdobně napadený postup, kdy ve výroku platebního rozkazu je současně obsažena výzva k vyjádření k žalobě podle , "nepředstavuje žádný procesní exces ze strany obecných soudů", a nelze mu ani "z pohledu ústavně zaručených práv ... nic vytknout".

Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit, což zakládá další důvod pro hodnocení posuzované stížnosti jako zjevně neopodstatněné ( ), neboť právě tak o dřívější bylo rozhodnuto.

Lze tedy jen zopakovat, že stěžovatelem předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů neobstojí nejen z hlediska "podústavní" správnosti; soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat, čímž je tím současně znovu doloženo, že ústavněprávní reflex stěžovatelova stížnost mít nemůže.

K námitce z údajného nedostatku pasivní (věcné) legitimace stěžovatele postačí připomenout, že ani okolnost, že by legitimace žalovaného byla sporná, zásadně (mimo situace zcela extrémní) tomu, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání, nebrání; míní-li žalovaný žalobě oponovat, je mu k dispozici právě vyjádření, k němuž je soudem podle vyzýván, a je na něm, zda odpovídající výhradu fakticky uplatní či nikoli.

Je namístě shrnout, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu