Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 299/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. S. V., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2006, č.j. -22, proti výroku II. rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2006, č.j. -11, a o návrhu, že "Uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v y základních práv. Soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce. Takovéto rozhodnutí je tedy zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené Ústavy", takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížností navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, že I. "Uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v y základních práv. Soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce. Takovéto rozhodnutí je tedy zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené Ústavy", že II. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2006, č.j. -22, se ruší v celém rozsahu a že III. výrok II. rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2006, č.j. -11, se ruší v celém rozsahu.

Dne 19. 4. 2007 byl právní zástupce stěžovatele vyzván k odstranění vady této ústavní stížnosti spočívající v tom, že připojená plná moc stěžovatele se týká pouze podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2006, č.j. -21. Petit ústavní stížnosti však - mimo jiné - směřuje nejen proti tomuto rozhodnutí, ale také proti výroku II. rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2006, č.j. -11. Výzva Ústavního soudu současně obsahovala poučení, že ústavní stížnost bude odmítnuta, pokud stěžovatel neodstraní vady do 7 dnů od jejího doručení. Tato výzva byla právnímu zástupci stěžovatele doručena dne 23. 4. 2007. Ústavní soud však konstatoval, že stěžovatel (jeho právní zástupce) - přes zřetelné poučení v uvedené výzvě k odstranění vady podání - ve stanovené lhůtě uvedenou vadu neodstranil.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že při výkonu exekuční činnosti se činnost exekutora podobá činnosti soudce, takže je zapotřebí mu vytvořit "stejné podmínky pro výkon moci soudní", a to především v podobě obdobných (materiálních) podmínek nezávislosti. Takovému požadavku odvolací soud nevyhověl, neboť k zastavení exekuce došlo pro nemajetnost povinného, leč soud právě povinnému uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce. Podle stěžovatele by stejně jako soudci měla být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení; jinak je jedna skupina osob vykonávající státní moc zvýhodněna oproti skupině druhé.

Z listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2006, č.j. -11, byla zastavena exekuce nařízená proti povinnému POOS Praha, s.r.o. (dále jen "povinný"; výroková část I.), povinnému byla uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi (dále jen "stěžovatel") náklady exekuce ve výši 4.482,40 Kč (výroková část II.) a bylo vysloveno, že povinný je povinen zaplatit oprávněné AlphamediA spol. s r.o. (dále jen "oprávněný") na nákladech řízení částku 14.256,20 Kč k rukám advokátky (výroková část III.). K odvolání stěžovatele, jež směřovalo do výrokové části II. o nákladech exekuce, Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2006, č.j. -22, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním v napadené části potvrdil. Odkázal mimo jiné na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. (poznámka: uveřejněné pod č. 31/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), resp. tam (pod bodem XVI.) formulovaný závěr, že oprávněnému lze uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce podle ex. ř., jestliže při zastavení exekuce je z hlediska zásad podle věty prvé osobou povinnou k náhradě nákladů exekučního řízení (poznámka: tedy lze-li mu přičítat zavinění na tom, že exekuční řízení bylo zastaveno). V daném případě však podle odvolacího soudu tato podmínka splněna nebyla; soud navíc dovodil, že v souzené věci nelze vyloučit, že se faktické sídlo povinného podaří dohledat a náklady exekuce tak mohou být soudním exekutorem vymoženy na základě exekučního titulu. Městský soud v Praze dále poukázal - pokud jde o stěžovatelovu argumentaci rozhodovací praxí Ústavního soudu (

sp. zn.

a

)] - na sjednocující stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. .

III.

Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, opatření a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda odvolacím soudem podaný výklad ustanovení a odst. 3 a , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení soudního exekutora v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména d (dále jen " "). Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo zjevně neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, jestliže stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

K otázce náhrady nákladů soudního exekutora se Ústavní soud obdobnými věcmi, jako je stěžovatelova, již zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz kupříkladu usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, a mnohá další).

Ke stěžovatelem předestřeným námitkám Ústavní soud uvádí, že i na ně plně dopadá jeho již uvedené stanovisko ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. , přijaté postupem dle . Tam Ústavní soud především konstatoval, že "není porušením a d, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému". Poté se Ústavní soud vyjádřil i k úvaze o zvýhodnění jedné skupiny osob vykonávající státní moc (soudců) oproti druhé (soukromým exekutorům) s tím, že ji akceptovat nelze, a nepřisvědčil ani tvrzení, že postavení soudu a exekutora má být při rozhodování o nákladech exekuce považováno za "rovnocenné".

K námitce o "veřejnoprávní" povaze postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti, jakož i k obavám o "ekonomickou existenci", stejně jako k důsledkům rozhodnutí o nákladech exekuce pro faktickou nezávislost exekutorů v řízení, již vícekrát Ústavní soud odkázal na svoji stávající judikaturu (zejména na rozhodnutí ve věci

sp. zn.

,

,

,

). Za ústavně konformní pak považuje Ústavní soud interpretaci ustanovení až o náhradě nákladů exekuce ve vazbě na obecnou úpravu nákladů řízení o výkon rozhodnutí, jmenovitě vyjádřenou v ustanoveních a ).

Ústavní soud navíc připomíná, že se již se stěžovatelovou (v dřívějších ústavních stížnostech uplatněnou) polemikou s názorem uvedeným v citovaném stanovisku Ústavního soudu, jakož i s dalšími námitkami, které se věcně shodují s těmi, které stěžovatel uplatnil v nyní posuzované ústavní stížnosti, vypořádal např. v usneseních

sp. zn.

,

,

, III. US 876/06,

,

,

, .

Ústavní soud proto neshledal, že by napadeným rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2006, č.j. -21, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu y.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze včetně deklaratorního návrhu stěžovatele sub. I. ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud dále posuzoval ústavní stížnost v části týkající se výroku II. rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2006, č.j. -11, vůči které, jak již bylo uvedeno, stěžovatel (jeho právní zástupce) - přes zřetelné poučení ve výzvě k odstranění vady podání (tj. odstranění nedostatku plné moci) - ve stanovené lhůtě vadu neodstranil.

Proto Ústavní soud s poukazem na ustanovení ústavní stížnost proti výroku II. citovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 v senátě odmítl (arg. a minori od maius).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2007

Vojen Güttler v.r.

předseda senátu Ústavního soudu