Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 875/06

Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., soudního exekutora, zastoupeného JUDr. S. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2006, čj. -20, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 23. 11. 2006 napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2006, čj. -20, přičemž se kromě zrušení tohoto rozhodnutí domáhal, aby Ústavní soud konstatoval, že uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v d (dále jen "") a že soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce, takže předmětné rozhodnutí je zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené y; současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 14. 12. 2005, čj. -14, podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 9. 1. 2004, čj. -5 (výrok I), a dále uložil povinné (ANOKH, spol. s r. o.) nahradit oprávněné (FERROMET AKCIOVÁ SPOLEČNOST) částku 5 475,60 Kč (výrok II) a konečně uložil oprávněné povinnost uhradit stěžovateli jako soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 5 475,60 Kč (výrok III). Posledně uvedený výrok napadl stěžovatel odvoláním, v němž namítal nesprávnou výši jemu přiznané částky. Odvolací soud usnesením napadeným touto ústavní stížností usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že na náhradě nákladů exekuce má povinná uhradit stěžovateli částku 5 512,10 Kč (výrok I); dále pak změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na právní postavení exekutora a srovnává je s postavením soudce. V návaznosti na to vyslovuje závěr, že exekutor při výkonu exekuční činnosti má stejné postavení, a proto je zapotřebí mu zajistit v podstatě obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Ke stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. stěžovatel uvádí, že se nedomáhá primárně ochrany svého nároku na odměnu za práci, ale ochrany materiální nezávislosti soudního exekutora obdobně, jak tomu bylo v případě tzv. čtrnáctých platů soudců, přičemž tvrdí, že - byť má soudní exekutor postavení jednak vykonavatele veřejné moci, jednak běžného věřitele, faktické uspokojení jeho soukromoprávního nároku je podmínkou pro zajištění jeho materiální nezávislosti, jako je tomu u soudců, kde rovněž jde o soukromoprávní nárok. V případě, že soud zastaví exekuci pro "nemajetnost" povinného a rozhodne, že náklady exekuce musí zaplatit povinný, pak tyto v konečném důsledku nese exekutor. Ten - jakožto osoba, která realizuje státní moc soudní - nemá zaručenu žádnou odměnu; skutečnost, že odměna byla soudem přiznána, není rozhodující, protože materiální nezávislost orgánu moci soudní nemůže být zajištěna pouhým příslibem odměny za vykonanou práci, ale až její skutečnou výplatou. Není také rovněž zajištěna údajně zaručená rovnost soudních exekutorů a soudců. Stěžovatel rovněž poukazuje na příklad notářů pracujících jako soudní komisaři, kteří rovněž mají odměnu garantovanou státem pro případ, že dědictví nepostačuje k úhradě nákladů řízení. Napadené rozhodnutí tak dle stěžovatele porušuje y. Stát totiž jedné skupině osob, vykonávajících veřejnou moc, garanci na vyplacení odměny poskytuje, zatímco druhé skupině nikoliv. To má rovněž vést k ohrožení nezávislosti exekutorů a dokonce i jejich ekonomické existence. Stěžovatel v této souvislosti polemizuje s názorem pléna Ústavního soudu, že není možné přenášet tíhu neúspěšného podnikatelského počinu soudního exekutora na oprávněného, když uvádí, že provedení exekuce nemůže exekutor odmítnout. Taktéž vyjadřuje nesouhlas s tím, že dostatečnou zárukou má být možnost soudního exekutora vyúčtovat zálohu za provedení exekuce a tak krýt své náklady, neboť pokud soud přizná exekutorovi náhradu nákladů exekuce proti povinnému, celá záloha musí být vrácena. Stěžovatel tak má za to, že stanovisko pléna Ústavního soudu nezodpovědělo všechny otázky.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (, 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen ""), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se . Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele; stejně tak tomu je i v případě, kdy ústavní stížnost by sice mohla mít ústavněprávní dimenzi, avšak právní problematika v ní obsažená byla již dříve ze strany Ústavního soudu řešena. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud se otázkou, za jakých podmínek lze - byla-li exekuce podle zastavena - uložit buď povinnému, nebo oprávněnému povinnost, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, opakovaně zabýval a svůj názor na její řešení již vyslovil (zejména v již zmíněném stanovisku pléna ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. , přijatém postupem dle ). Stejně tak se již Ústavní soud zabýval polemikou stěžovatele s tímto názorem, jež byla obsažena v jeho dřívějších ústavních stížnostech, jakož i dalšími námitkami, které se věcně shodují s těmi, které stěžovatel uplatnil v nyní posuzované ústavní stížnosti; jde-li o třetí senát Ústavního soudu, ten k tomu již svůj názor vyslovil, naposledy např. v usneseních ze dne 11. 1. 2007,

sp. zn.

, a ze dne 22. 3. 2007,

sp. zn.

; důvody, na jejichž základě Ústavní soud shledal dřívější ústavní stížnosti stěžovatele zjevně neopodstatněnými, by bylo zbytečné znovu opakovat, a tak Ústavní soud na odůvodnění uvedených rozhodnutí stěžovatele zcela odkazuje.

Pro tyto důvody pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu Ústavního soudu