Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 673/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Romana Vytejčka, soudního exekutora, se sídlem v Praze 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006 sp. zn. -45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud deklaroval, že "uložení povinnosti platit náklady exekuce povinné v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v d a současně zásahem do práva soudního exekutora vlastnit majetek, garantovaného Listiny", že "soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce" a že "takovéto rozhodnutí je tedy zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené Ústavy". V návaznosti na to stěžovatel požadoval, aby v záhlaví označené rozhodnutí (jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně a namísto oprávněnému uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce ve výši 3 000,- Kč povinné) Ústavní soud zrušil.

Obšírným výkladem specifických znaků postavení soudního exekutora dospěl k závěru, že při výkonu exekuční činnosti se připodobňuje soudci, a je zapotřebí mu zajistit obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Takovému požadavku odvolací soud nevyhověl, když v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného právě jemu uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce. Podle stěžovatele by stejně jako soudci měla být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení; jinak je jedna skupina osob vykonávající státní moc zvýhodněna oproti druhé.

Z listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 37. 3. 2006, č.j. -33, byla zastavena nařízená exekuce proti povinné (výrok I.) a oprávněnému byla uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) náklady exekuce ve výši 5 540,- Kč s 19% DPH (výrok II.). K odvolání oprávněného, jež směřovalo do výroku o nákladech exekuce, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 6.2 006, č.j. -45, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním v napadené části změnil tak, že namísto oprávněnému uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce povinné, a její výši vyjádřil částkou 3 000,- Kč. V odůvodnění usnesení odkázal na Stanovisko občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. (uveřejněné pod č. 31/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), resp. tam formulovaný závěr, že oprávněnému lze uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce ( exekučního řádu), jestliže při zastavení exekuce je - z hlediska zásad podle , věty první, - osobou povinnou k náhradě nákladů exekučního řízení, tedy lze-li mu přičítat zavinění na tom, že exekuční řízení bylo zastaveno. V daném případě však podle odvolacího soudu tato podmínka splněna nebyla.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d/ y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen " "/).

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda odvolacím soudem podaný výklad ustanovení , 3 a , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení soudního exekutora v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména d. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

K otázce náhrady nákladů soudního exekutora se Ústavní soud obdobnými věcmi, jako je stěžovatelova, již zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz kupříkladu usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, a mnohá další).

Co do samotného stěžovatele, již v usnesení ze dne 20. 4. 2006,

sp. zn.

, vydaného ve zcela shodné věci, se Ústavní soud podrobně vypořádal z obdobnou argumentací stěžovatele, pročež není překážek, aby na tam obsažené odůvodnění Ústavní soud již jen odkázal.

Ku stěžovatelem předestřeným námitkám se poté vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. , přijatém postupem dle .

Zde Ústavní soud především konstatoval, že "není porušením a d, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému". Poté se Ústavní soud vyjádřil i k úvaze stěžovatele o zvýhodnění jedné skupiny osob vykonávající státní moc (soudců) oproti druhé (soukromým exekutorům) s tím, že ji akceptovat nelze, a nepřisvědčil ani tvrzení, že postavení soudu a exekutora má být při rozhodování o nákladech exekuce vystiženo jakožto "rovnocenné".

K námitce o "veřejnoprávní" povaze postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti, jakož i k obavám o "ekonomickou existenci", stejně jako k důsledkům rozhodnutí o nákladech exekuce pro faktickou nezávislost exekutorů v řízení, již vícekrát Ústavní soud odkázal na svoji stávající judikaturu (zejména rozhodnutí ve věci

sp. zn.

,

,

,

). Za ústavně konformní pak považuje Ústavní soud interpretaci ustanovení až o náhradě nákladů exekuce ve vazbě na obecnou úpravu nákladů řízení o výkon rozhodnutí, jmenovitě vyjádřenou v ustanoveních a ).

Důvod k aplikaci ustanovení je tím doložen, a tím i důvod, aby posuzovanou ústavní stížnost Ústavní soud jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl rovněž; na odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu a předchozího rozhodnutí ve věci

sp. zn.

se přitom odkazuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu