Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 876/06

Ústavní soud rozhodl dne 11. ledna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. Romana Vytejčka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 4, se sídlem Hostivařská 1109, Praha 10, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem Hráského 406, Benešov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2006 č. j. -38 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. února 2006 č. j. -31, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2006, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označené rozhodnutí Městského soudu v Praze, které podle jeho názoru odporuje d, dále jen "Listina" (stěžovatel má zřejmě na mysli , větu prvníy, neboť tento článek není členěn do odstavců) a y, což prý v konečném důsledku znamená i porušení materiální nezávislosti rozhodování soudních exekutorů.

V ústavní stížnosti stěžovatel zejména obsáhle polemizuje s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v jeho stanovisku sp. zn. , které podle názoru stěžovatele podrobně "nezodpovědělo všechny otázky předestřené stěžovatelem Ústavnímu soudu" v ústavní stížnosti, a navíc označené stanovisko údajně nepřispívá k vyřešení stěžejního problému soudních exekutorů, tj. vyplacení odměny ve smyslu , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen ""), neboť v případě, že soudní exekutor požadoval od oprávněného na náklady exekuce přiměřenou odměnu a příslušný soud soudnímu exekutorovi přizná náhradu nákladů exekuce proti povinnému, musí soudní exekutor poté oprávněnému celou zálohu vrátit.

Za zcela stěžejní argumentační hledisko je v předmětné ústavní stížnosti opětovně uváděno údajně procesními předpisy shodně vymezené postavení soudních exekutorů a soudců, které se promítá i v požadavku na jejich nezávislost při rozhodování. Jestliže stěžovatel zdůrazňuje údajné shodné postavení exekutorů a soudců v rámci výkonu jejich pravomocí, má především na mysli nezbytnost vytvoření shodných (především materiálních) podmínek pro výkon jejich pravomocí. V návaznosti na rozhodování Ústavního soudu o mzdových nárocích soudců (nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2005

sp. zn.

a

sp. zn.

) vyslovuje stěžovatel přesvědčení, že nárok soudního exekutora na odměnu při provádění exekuce je srovnatelný s nárokem soudce na mzdu a měl by proto podléhat stejné, tedy rovnocenné ochraně i z toho důvodu, že oba nároky jsou svým charakterem nárokem soukromoprávním.

II.

Z připojeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 2. 2006 č. j. -31 se zjišťuje, že výše označený soud v předmětné exekuční věci pod bodem I. výroku nařízenou exekuci zastavil, pod bodem II. uložil povinnému zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 4 064,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení a dále rozhodl o povinnosti povinného zaplatit oprávněnému náklady řízení (výrok pod bodem III.).

Důvodem pro zastavení nařízené exekuce [ za použití ustanovení exekučního řádu] byl podnět stěžovatele, který soudu prvního stupně sdělil, že se mu nepodařilo dohledat žádný postižitelný majetek povinného.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval soud podle ustanovení a exekučního řádu. Protože oprávněný zastavení exekučního řízení nezavinil, rozhodl soud prvního stupně o nákladech exekuce a o nákladech řízení, jak bylo výše uvedeno.

Odvolací soud - Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 10. 2006 č. j. -38 odvoláním stěžovatele napadený výrok pod bodem II. usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozhodnutí poukázal odvolací soud mimo jiné na stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. , které konstatuje, že v případě postupu soudu podle ustanovení hradí náklady řízení soudnímu exekutorovi zásadně povinný, a to v případě, že oprávněnému nelze přičítat zavinění na zastavení řízení proto, že u povinného nebyl zjištěn postižitelný majetek a ztotožnil se i se závěrem pléna Ústavního soudu vyjádřeného v jeho stanovisku sp. zn. ze dne 12. 9. 2006.

Odvolací soud se dále podrobně zabýval možností aplikace ustanovení § 89 exekučního řádu na projednávanou věc, jak to navrhoval v odvolání stěžovatel a dospěl v této souvislosti k závěru, že oprávněnému nelze vytýkat žádné procesní zavinění na zastavení exekuce, z tohoto důvodu náklady exekuce musí nést povinný.

III.

Po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za vhodné nejprve připomenout, že k otázce ústavně právního postupu soudu podle ustanovení se Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, přičemž sjednocující stanovisko přijalo plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 12. 9. 2006 pod sp. zn. , na něž se v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení odvolává i Městský soud v Praze. Přesto, že obsah stanoviska Ústavního soudu je stěžovateli nepochybně znám, setrvává i nadále na svém názoru, že je v zásadě věcí státu, jakým způsobem soudním exekutorům zajistí vyplacení jejich odměn a dalších s nimi spojených plnění, byť by se tak mělo stát na základě uložení povinnosti oprávněnému i v případě, že tento na zastavení řízení nenese žádnou vinu.

Ústavní soud se v citovaném stanovisku vyjádřil i k těm námitkám stěžovatele, které opakovaně vznáší jak v řízení před obecnými soudy, tak i v předmětné ústavní stížnosti.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti, mimo zrušení předmětných rozhodnutí obecných soudů, domáhá i toho, aby Ústavní soud v případném nálezu vyslovil, že "uložení povinnosti platit náklady povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v y. Soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce. Takovéto rozhodnutí je tedy zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené Ústavy".

Podstatou ústavně právní argumentace stěžovatele je tedy především námitka týkající se údajně rovnocenného postavení soudců, kteří vykonávají státní moc v rámci soudní soustavy a mají ze strany státu zajištěnou odměnu za svoji práci a "soukromých" soudních exekutorů, jimž taková záruka poskytována není. Při uplatnění tohoto tvrzení stěžovatel nebere v úvahu skutečnost, že exekutor má v průběhu exekučního řízení dvojí postavení, které se v návaznosti na jednotlivé fáze procesu mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vykonávání pravomocného rozhodnutí, kde vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení účastníka řízení při rozhodování soudu o nákladech řízení. Byť by tedy byly soudnímu exekutorovi soudem přiznány náklady exekučního řízení, jedná se v takovém případě jednoznačně o pohledávku, kterou soudní exekutor jako účastník řízení může vymáhat zase jen nástroji exekučního řízení, přičemž tuto pohledávku nelze srovnávat s platy soudců, jež představují odměnu za práci, jak ji má na mysli y (shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006

sp. zn.

).

Rovněž v případě provádění exekuce, i když je na soudního exekutora přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, není jeho postavení shodné (a tedy ani rovnocenné) s postavením soudce. Především je důležité připomenout, že soudní exekutor je na výsledku exekuce materiálně zainteresován, přičemž zásadní rozhodnutí týkající se průběhu exekučního řízení jsou ponechána na nestranném a nezávislém zvážení soudu, který na rozdíl od zájmu soudního exekutora ze zákona na výsledku exekučního řízení materiálně zainteresován není.

Je tedy možné uzavřít, jak ostatně zdůraznil Ústavní soud v několika svých rozhodnutích (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006

sp. zn.

), že úvahy stěžovatele, že by rizikový faktor jeho výdělečné činnosti měl být sanován zásahem státu, který by tak fakticky eliminoval možnost ať již dočasně či zcela nedobytných soudem přiznaných nákladů exekuce, neobsahují v sobě žádný ústavně právní rozměr, tedy ani tvrzenou nezbytnost materiální nezávislosti soudního exekutora.

Možná rizika při své činnosti by měl soudní exekutor snížit využitím těch procesních prostředků, které mu nabízí .

K požadavku stěžovatele, aby se Ústavní soud v rámci tohoto řízení o ústavní stížnosti vypořádal také s jeho námitkami proti bodu 9) Stanoviska pléna ÚS sp. zn. , v němž se poukazuje na možnost soudního exekutora požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce (§ 90 odst. 3 exekučního řádu), na možnost exekutora odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li záloha složena [§ 30 písm. b) exekučního řádu] a na možnost soudního exekutora podat soudu návrh, aby exekuce byla zastavena z důvodu nesložení zálohy (§ 55 odst. 2 exekučního řádu), lze poznamenat:

Stěžovatel předestírá úvahy o tom, že ve Stanovisku naznačený postup by prý byl zjevně neúčinný. Vyslovuje názor, že soudní exekutor by po zastavení exekuce musel zálohu zúčtovat a vrátit ji oprávněnému, protože prý nárok exekutora nesměřuje proti tomu, kdo zálohu poskytl. Ústavní soud se těmito stěžovatelovými úvahami nemůže zabývat, protože tvrzená neefektivnost naznačeného postupu vychází z hypotetických předpokladů, které v dané věci nebyly nijak aprobovány. V nyní projednávané právní věci stěžovatele nebyl postup, naznačený v citovaném bodu 9) Stanoviska, vůbec použit a úspěšnost nebo neúspěšnost zmíněného postupu nenalezla výraz ani v rozhodnutí soudu, napadeném ústavní stížností, ani v žádném jiném pravomocném rozhodnutí v řízení, jehož účastníkem byl stěžovatel.

Není posláním Ústavního soudu, aby v řízení o ústavní stížnosti vyslovoval abstraktní názory o otázkách efektivity aplikace norem obyčejného práva, jestliže v posuzované věci nebyly tyto normy vůbec použity.

Protože stěžovatelem v ústavní stížnosti tvrzené porušení y a y z výše vyložených důvodů nebylo zjištěno, Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2007

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu