Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 812/07

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. května 2007 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. V., zastoupenou JUDr. J. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2007, č. j. -345, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva garantovaná a d (dále jen " ").

Napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2006, č.j. -307, kterým výroky pod body I., II. a III. změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 3. 2005, č.j. -269, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ze strany Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení jejích ústavních práv, když odmítl její dovolání jen proto, že v zákonem stanovené lhůtě neodůvodnila své dovolání. K tomu stěžovatelka uvádí, že v zákonné lhůtě splnila své povinnosti z hlediska obsahu dovolání tak, jak má na mysli ust. , když dovolání podala řádným způsobem a ve lhůtě uložené soudem I. stupně jej odůvodnila. Měl-li by platit závěr dovolacího soudu, že stěžovatelka, jakožto dovolatelka, nesplnila zákonem stanovené náležitosti dovolání, lze pouze konstatovat, že Nejvyšší soud ČR účelově odmítl dovolání oproti dosavadní své praxi i praxi obecných soudů a svým rozhodnutím de facto popřel ust. Jinými slovy řečeno, svým rozhodnutím naprosto popřel princip spravedlnosti a opřel se o zásady práva formálního oproti zásadám práva přirozeného, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu. Z hlediska y stěžovatelka uvádí, že ústavní stížností napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ocenění členského podílu mající vliv na celkové rozhodnutí o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů - účastníků řízení) v důsledku toho, že městský soud vycházel ze skutkových zjištění nemajících oporu v provedeném dokazování. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti ( y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn.

).

Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky se týkají především aplikace a interpretace procesních ustanovení soudem dovolacím, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda dovolací soud v řízení svévolně neaplikoval normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry jím učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

Jak Ústavní soud z napadeného usnesení a z ústavní stížnosti zjistil, dovoláním napadený rozsudek soudu II. stupně byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 12. 6. 2006. Protože poslední den dvouměsíční dovolací lhůty připadl na sobotu 12. 8. 2006, byl posledním dnem předmětné lhůty nejblíže následující pracovní den 14. 8. 2006. Stěžovatelka však dne 14. 8. 2006 podala prostřednictvím svého právního zástupce proti tomuto rozsudku pouze neúplné blanketní dovolání, aniž by v zákonné lhůtě odstranila jeho vady (ty podle tvrzení uvedeného v ústavní stížnosti odstranila až po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání, a to v rámci stanovené soudcovské lhůty). Pokud tedy dovolací soud citovaným usnesením dovolání odmítl z důvodu marného uplynutí zákonné lhůty pro jeho podání, resp. z důvodu nezpůsobilosti takového podání pro zahájení řízení ( a věty první ), nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že tento postup byl zcela v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté y.

Jak vyplývá z citovaného ustanovení v platném znění, platí pro právně zastoupeného dovolatele (a tak tomu bylo i v projednávaném případě), že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Lhůta určená v je lhůtou propadnou (nelze ji prodloužit ani prominout její zmeškání postupem dle o. s. ř), jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými, a dovolací soud proto nemůže k opožděnému doplnění dovolání přihlížet z úřední povinnosti. Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno, se proto po uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou.

Ústavní soud dodává, že v postupu dovolacího soudu, který je zcela v souladu s jeho dosavadní judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní judikatura 7/2003 pod pořadovým číslem 19 nebo usnesení ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 21/2004), nelze spatřovat projev libovůle ve způsobu interpretace aplikovaných procesních norem, který měl racionální podklad spočívající v ochraně principu právní jistoty plynoucího z y ČR. Nelze totiž přehlížet, že dovolání je podáváno proti pravomocnému rozhodnutí a prolamování právní moci jako zásah do nastolené právní jistoty lze připustit jen za zvýšených nároků na formální přesnost a úplnost podání.

Stěžovatelkou namítaným porušením y, které spatřovala v postupu Městského soudu v Praze spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci a skutkových zjištěních nemajících oporu v provedeném dokazování, se Ústavní soud nemohl věcně zabývat, neboť rozhodnutí městského soudu nebylo ústavní stížností napadeno a Ústavní soud je ve smyslu své ustálené judikatury vázán petitem návrhu.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v postupu dovolacího soudu zásah do základních práv stěžovatelky, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2007

Jiří Nykodým

předseda senátu