Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 637/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. Ch., právně zastoupené JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem Beranových 65, Praha 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 7. 2005, sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 11. 2005 a i v ostatním splňuje podmínky předepsané o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen , "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2. Tvrdí, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle d (dále jen " ").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. , a Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , z nichž zjistil následující:

Obvodní soud pro Prahu 3 zastavil svým usnesením ze dne 22. 6. 1999, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 8. 2000, řízení vedené pod sp. zn. , jehož účastníkem byla stěžovatelka, a zároveň rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, které směřovalo do výroku o nákladech řízení. Usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. , , byl napadený výrok o nákladech řízení zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 4. 3. 2002, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 8. 2002, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3 znovu o nákladech řízení tak, že žalovanému K. B. uložil uhradit stěžovatelce její náklady řízení v částce 2.300,- Kč (za 4 úkony právní pomoci a 4 paušály). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém vyjádřila svůj nesouhlas s výší přiznané částky nákladů řízení, neboť jí nebyla přiznána náhrada nákladů za úkon - vyjádření ze dne 5. 10. 2001. Městský soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. , potvrdil napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3. Stěžovatelka se poté obrátila podáním ze dne 17. 12. 2002 na Ministerstvo spravedlnosti České republiky se žádostí o náhradu škody, která jí údajně vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu obecných soudů. Ministerstvo spravedlnosti České republiky dopisem ze dne 6. 2. 2002 žádosti stěžovatelky nevyhovělo.

Stěžovatelka následně podala proti Ministerstvu spravedlnosti České republiky žalobu o náhradu škody ve výši 1.450,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. , žalobu zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka napadla rozhodnutí obecného soudu projednávanou ústavní stížností, která spočívá v polemice stěžovatelky s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Podle stěžovatelky soud v rozhodnutí dovodil, že své tvrzení o důvodnosti přiznání nákladů nedoložila a dále netvrdila ani neprokázala, že by jí neuhrazením požadované výše nákladů řízení skutečně vznikla majetková újma.

Dle stěžovatelky není sporu o tom, že její vyjádření ze dne 5. 10. 2001 bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 3, do spisu nicméně zařazeno nebylo. To považuje za zřetelný nedostatek v činnosti soudu a jeho důsledkem nemůže být závěr, že náklad spojený s tímto podáním si stěžovatelka ponese ze svého, když by při řádném postupu soudu - založení podání do spisu - dostala přiznánu jeho náhradu. Stěžovatelce tak nesprávným postupem soudu vznikla majetková újma ve výši 1.450,- Kč.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí, vydanému soudem v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu ČR - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní stížností dotčená (občanskoprávní) věc byla před soudem prvního stupně skončena rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní (§ 202 odst. 2 o.s.ř). Důvody k výjimečnému prolomení zásady všeobecné přípustnosti odvolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci, kdy uplatnění opravného prostředku není považováno za efektivní (srov. Bureš, Drápal, Mazanec, , C.H.Beck, 5.vydání, komentář str. 852.).

Jestliže vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s y, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu ( y), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

).

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecného soudu, v jejichž důsledku soud dovodil, že na posuzovaný případ úprava , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti, v tehdy účinném znění (dále jen " "), nedopadá. Její argumentace je založena na výtce, že obecný soud v řízení o náhradu škody nepřezkoumával - podle jejího názoru - nesprávný postup jiného obecného soudu při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení, které jí proti žalovanému přiznal. Ústavní soud však k této námitce nemohl přihlédnout a přisvědčil ustálenému názoru obecných soudů, z něhož vyplývá, že s ohledem na zásadu presumpce správnosti rozhodnutí obecný soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Zcela základní podmínkou uplatnění nároku na náhradu škody proti státu způsobené nezákonným rozhodnutím totiž je, že předmětné nezákonné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem ( zákona o odpovědnosti státu). Tato situace však v předmětné věci nenastala. Stěžovatelka uplatňovala vůči státu náhradu škody, která byla podle jejího názoru způsobena rozhodnutím obecného soudu (přiznání náhrady nákladů řízení odpovídajících čtyřem úkonům právní služby a čtyřem paušálům, zatímco podle tvrzení stěžovatelky její právní zástupce v původním řízení učinil úkonů pět). Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla odvoláním, v jeho rámci však neunesla důkazní břemeno a rozhodnutí se stalo pravomocným a nezpochybněným. Rozhodnutí vydaná v rámci předmětného civilního řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , stěžovatelka nenapadla ústavní stížností. Zvolila nicméně postup podle zákona o odpovědnosti státu, aniž by byla tato rozhodnutí pro nezákonnost zrušena. V rámci tohoto řízení se však obecný soud nemůže zabývat otázkou zákonnosti rozhodnutí jiného soudu téhož stupně, a nemůže tak činit ani soud Ústavní.

Jestliže tedy obecný soud dospěl k závěru, že v předmětné věci nebyly splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu podle zákona o odpovědnosti státu za škodu, pak tyto závěry byly v souladu s právem, byly opřeny o dostatečně zjištěný skutkový stav a nelze v nich spatřovat porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Ve skutečnosti, že stěžovatelka neměla v řízení před obecnými soudy úspěch, nelze rovněž spatřovat porušení jejího práva na spravedlivý proces. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím zjevně nebyla porušena ustanovení a následující y, ani ustanovení y ČR, jichž se stěžovatelka dovolává. Za dané situace není oprávněn zasahovat do nezávislého soudního rozhodování. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 5. října 2006

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková