Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 639/05

Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. H., zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem v Českých Budějovicích, J. Š. Baara 80, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2005, čj. -153, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. října 2004, čj. -131, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2004, čj. -101, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhala jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy proti žalovaným JUDr. Františku Vavrochovi, správci konkursní podstaty úpadce TRIVAL, a. s. "v likvidaci", F. K. a K. K. (vedlejší účastníci) určení, že kupní smlouva ze dne 27. 5. 2003, uzavřená mezi vedlejšími účastníky na prodej žalobou vymezené bytové jednotky, je neplatná. Současně se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti F. K. a K. K. jako druhému a třetímu žalovanému do 14 dnů od právní moci rozsudku nabídnout stěžovatelce uvedenou bytovou jednotku ke koupi. Okresní soud v Českých Budějovicích v záhlaví cit. rozsudkem žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací v záhlaví rovněž cit. rozsudkem rozsudek obecného soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací odmítl dovolání stěžovatelky jako dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud ČR totiž nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání, a co se týče právních otázek, dospěl k závěru, že posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury.

V ústavní stížnosti stěžovatelka velmi obsáhle polemizuje s napadenými rozhodnutími. Ta podle ní porušila její právo na spravedlivý proces vyplývající z d, dále jen "Listina", a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva". Podle stěžovatelky je sporné, zda předmětný dům, v němž se nachází příslušná bytová jednotka, byl pouze ve vlastnictví právního předchůdce úpadce. Dále stěžovatelka polemizuje s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. , které jde prý nad rámec ústavní a zákonné úpravy a protiústavně omezuje vlastnictví jakožto základní přirozené právo. Dále stěžovatelka namítala, že první nabídka k prodeji bytové jednotky je podle o. z. absolutně neplatná, neboť nabízená cena byla nepřiměřená a v rozporu s ustanovením , o cenách. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že neprovedly důkazy znaleckým posudkem. Rovněž druhá nabídka učiněná stěžovatelce dne 23. 4. 2001 je prý neplatná, neboť k této nabídce nebyla připojena příloha.

Nejvyšší soud ČR, předsedou senátu JUDr. J. Rakovským, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost není odůvodněná, a odkázal na odůvodnění svého usnesení. Stejně tak na svůj rozsudek odkazuje Krajský soud v Českých Budějovicích a Okresní soud v Českých Budějovicích.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně upozorňuje, že Ústavní soud podle své judikatury nemůže svým právním názorem nahradit právní závěr Nejvyššího soudu ČR, že se v daném případě nejednalo o rozhodnutí zásadního právního významu. V tomto odkazuje na svou konstantní judikaturu, že úvahu Nejvyššího soudu ČR, "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález

, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 47 a násl.; usnesení , Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 333 a násl.; usnesení , Sb.n.u.ÚS, sv. 31, str. 383 a mnohé další). V tomto smyslu jsou výtky ústavní stížnosti bezpředmětné. Nutno upozornit, že Ústavní soud u usnesení Nejvyššího soudu ČR, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, jak se mylně domnívá stěžovatelka, ale pouze "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud ČR své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod)" (viz nález

, publikován pod č. 153/2004 Sb.). Těmto požadavkům usnesení Nejvyššího soudu ČR v této věci vyhovělo více než dostatečně.

K rozhodnutím obecného soudu prvého a druhého stupně pak Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. To si stěžovatelka zjevně neuvědomuje, pokud ve své ústavní stížnosti v zásadě toliko reprodukuje své dovolání.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z a násl.y, jakož i z y. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (y, y) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit ( ), a to způsobem zakotveným v ustanovení Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s y, jakož i s y. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález

sp. zn.

, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 násl. a konst. judikatura).

Ve věci napadané touto ústavní stížností je zjevné, že jde o druhou z obou uvedených možností. Rozhodnutí soudu prvého ani druhého stupně nevybočují zu stanoveného rámce. Naopak je nutno upozornit, že obecné soudy rozhodly celou věc v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR a s odkazem též na judikaturu Ústavního soudu. Do právních i skutkových závěrů obou soudů proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v argumentaci obou soudů žádný protiústavní exces.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2006