Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 378/05

Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. S., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou v Praze 2, Čelakovského sady 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. , usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 20. 7. 2005 brojil stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. , jakož i jemu předcházejícímu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. , s tím, že posledně uvedený soud porušil základní práva plynoucí z ustanovení , , a d, a že Nejvyšší soud ČR a Městský soud v Praze porušily jeho právo na spravedlivý proces.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, uvedeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody, který mu byl podmíněně odložen, a rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však bylo výše uvedeným usnesením městského soudu podle § 253 odst. 3 trestního řádu odmítnuto. Nejvyšší soud ČR pak výše uvedeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu dovolání stěžovatele jako opožděné odmítl.

Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu stěžovatel tvrdí, že jeho odůvodnění je "zmatené", neboť není možné, aby usnesení odvolacího soudu bylo doručeno dne 18. 8. 2003 a nabylo právní moci dne 26. 6. 2003, přičemž podle jeho názoru mu bylo napadené usnesení doručeno dne 18. 8. 2003.

Jde-li o datum doručení rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatel i dovolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení, se shodují na dni 18. 8. 2003; pokud jde o datum podání dovolání (22. 10. 2003), toto v ústavní stížnosti stěžovatelem zpochybňováno není. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo podáno po zákonem stanovené lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu). Jen na okraj možno ve vztahu k otázce právní moci usnesení odvolacího soudu uvést, že odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu za "zmatené" považovat nelze, neboť soud nepochybně vycházel z toho, že právní moc nastala dnem vydání předmětného usnesení, tj. 26. 6. 2003 [srov. § 140 odst. 1 písm. a) trestního řádu].

Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je - v tomto směru - zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto ji podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

V části napadající rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně je pak ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel v důsledku opožděně podaného dovolání, jež lze v daném případě považovat za poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, ], tento prostředek (řádně) nevyčerpal. K tomu Ústavní soud poznamenává, že kdyby nebylo možno považovat dovolání za takový poslední prostředek ochrany práva, bylo by nutno ústavní stížnost v této části odmítnout jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě [ , ].

S ohledem na uvedenou skutečnost Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost - v dané části - mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ve spojení s jako nepřípustný návrh odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2006

Jan Musil

předseda senátu