Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 204/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Rychetského a Vlasty Formánkové, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. listopadu 2004 č. j. -139 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. července 2003 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a 1) České republiky - Úřadu

pro zastupování státu ve věcech majetkových, 2) Města Brna, 3) Správy veřejného majetku města Brna a 4) Technické a zahradní správy města Brna, s. p. v likvidaci, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se návrhem, osobně doručeným Ústavnímu soudu dne 6. dubna 2005, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž Krajský soud v Brně jako soud odvolací v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem výrokem I. zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2000 č. j. -87 ve vztahu k třetímu žalovanému [3) vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem] a v této části řízení zastavil; výrokem III. ve vztahu k žalovanému 1) (Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), 2) (Město Brno), 4) (Technická a zahradní správa města Brna, s. p. v likvidaci) a 5) (Zeleň města Brna, s. p. v likvidaci, zanikl výmazem z obchodního rejstříku ke dni 31. dubna 2004) rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil; výroky II., IV., V. a VI. rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel zpochybňuje jak skutkové, tak právní závěry odvolacího soudu, jež ve svém důsledku, dle stěžovatele, vedou (bez další ústavněprávní argumentace) k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví a práva na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen " ").

Stěžovatel rovněž napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo jeho dovolání proti citovanému rozhodnutí krajského soudu jako nepřípustné odmítnuto. Namítá, že vydáním tohoto rozhodnutí byl dotčen ve svých ústavně zaručených právech, především právu na spravedlivý proces dle y, proto, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo projednáno a rozhodnuto dle ( ) ve znění platném do 31. prosince 2000. Nejvyšší soud ČR neposuzoval přípustnost dovolání, jak požadoval stěžovatel, podle ust. platného v době podání dovolání, ale podle , platného do 31. prosince 2000. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud ČR postupoval při aplikaci konkrétního znění odlišně od soudu krajského. Při jednání před odvolacím soudem nebylo ze strany soudu poskytnuto účastníkům žádné poučení a nepadla sebemenší zmínka o tom, že by řízení "proběhlo podle dosavadních předpisů", odvolací soud tak nedostál své povinnosti poučit účastníky. Pokud přesto bylo dovolání odmítnuto, byl dle svého názoru stěžovatel zkrácen na svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces.

Ústavní soud si k posouzení stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR i Krajského soudu - oba účastníci ve svých vyjádřeních popřeli, že by došlo k zásahu do základních práv stěžovatele a odkázali na svá stížností napadená rozhodnutí.

Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. , který si Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 30. listopadu 1995 žalobu, v níž se domáhal po žalovaných 1) - 5) určení, že jeho otec, zemřelý v roce 1977, byl v den smrti vlastníkem žalobou specifikovaných nemovitostí v k. ú. Židenice, obec Brno, s odůvodněním, že neexistuje rozhodnutí, na jehož základě otec stěžovatele pozbyl vlastnické právo k těmto nemovitostem. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2000 č. j. -87 byla žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé vůči 1), 2), 4), a 5), žalovanému potvrdil, vůči 3) žalovanému zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, jakož i rozhodl o nákladech řízení. Dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru o neunesení důkazního břemene ze strany žalobce, neboť ač se nepodařilo dohledat samo rozhodnutí o přechodu vlastnického práva z otce stěžovatele na žalované, lze jeho existenci dovodit ze záznamu v pozemkové knize (kde je rozhodnutí datem a číslem identifikováno) a z údajů uvedených v katastru nemovitostí ve smyslu katastrálního zákona, na jehož ust. § 16 rovněž soud prvního stupně odkázal. V poučení rozhodnutí odvolacího sodu se uvádí, že dovolání proti tomuto rozhodnutí není přípustné.

O dovolání podaném stěžovatelem následně rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který stížností napadeným usnesením dovolací řízení ve vztahu k 5) žalovanému zastavil (žalovaný zanikl), dovolání odmítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění poukázal na přechodná ustanovení (bod 17, hlava první části dvanácté zákona), dle kterého věc projednal a rozhodl podle ustanovení ve znění před novelou provedenou Neshledal přípustnost dovolání ani podle pro vady v tomto ustanovení uvedené, neboť takové vady stěžovatel nenamítal a dovolacím soudem nebyly zjištěny. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neshledal v této věci přípustným ani podle , který stanoví, že dovolání je přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě však tyto podmínky splněny nebyly, neboť potvrzujícímu rozsudku nepředcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR dále dovodil, že dovolání není přípustné ani podle odst. l , neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil. Není založena ani přípustnost dovolání podle , neboť stěžovatel dle tohoto ustanovení vyslovení přípustnosti dovolání nenavrhl. Nejvyšší soud ČR tedy dovolání jako nepřípustné odmítl [ , o. s. ř].

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv. Je namístě uvést, že Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů ( , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y ( y), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Tuto zásadu lze prolomit pouze tehdy, jestliže by se právní závěry obecných soudů ocitly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

Ústavní soud se nejdříve zaměřil na přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud ČR při posouzení přípustnosti dovolání postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními a se svou ustálenou judikaturou. Ústavní soud v daném ohledu konstatuje, že dovolací soud v napadeném usnesení vycházel správně z toho, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (část dvanáctá, hlava I., bod 17 ). Protože v souzené věci řízení před odvolacím soudem probíhalo podle dosavadních právních předpisů a byť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno až po nabytí účinnosti (dne 22. července 2003), muselo být rovněž předmětné dovolání posuzováno podle znění , platného před změnou provedenou Před touto změnou nebyl soud odvolací povinen poučit účastníka řízení nad rámec toho, zda je proti jeho rozhodnutí přípustné odvolání nebo dovolání. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu [

sp. zn.

in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str. 463 a násl. a nález

sp. zn.

in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 213 a násl.], odvolací soud povinnost poskytnout účastníku poučení o možnosti podat dovolání nepochybně má (viz. cit. nález); tuto povinnost však řádně splnil, když správně stěžovatele poučil o tom, že dovolání proti jeho rozhodnutí není přípustné.

V posuzovaném případě Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl rozsudkem, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení Stěžovatel si nevytvořil právní prostor pro podání dovolání, neboť před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu nevznesl návrh na vyslovení jeho přípustnosti ( ). Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání nebylo možné dovodit ani z ustanovení , Nejvyšší soud ČR je jako nepřípustné odmítl. Právní závěry Nejvyššího soudu ČR, obsažené v napadeném usnesení, jsou plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v , v níž se promítají principy upravené v y. Nejvyšší soud ČR svůj postup řádně a srozumitelně odůvodnil, Ústavní soud tak nemá důvod učinit závěr, že řízení bylo vedeno způsobem, který nezajistil zákonný výsledek.

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a že jeho ústavní stížnost je v této části návrhem, který je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jej proto odmítl.

Ústavní soud se dále zabýval napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně. Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např.

,

,

). Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon výslovně připouští ( až ). Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je proto rozhodnutím deklaratorní povahy, které toliko autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě podat dovolání.

Podle ustanovení , lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. Ústavní soud zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. července 2003 sp. zn. , který je v souladu s výše uvedeným nutno pokládat za rozhodnutí o posledním prostředku zákonem k ochraně práva poskytnutým, byl doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 8. srpna 2003. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla doručena osobně Ústavnímu soudu dne 6. dubna 2005, je zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě uvedené v citovaném ustanovení. Ústavní soud je tak nucen konstatovat, že v této části ústavní stížnosti se jedná o návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání. Nezbylo mu, než jej podle ustanovení č. , ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

V souvislosti s tím považuje Ústavní soud za vhodné reagovat na námitku stěžovatele, dle které při jednání u krajského soudu nebyla soudem učiněna sebemenší zmínka o tom, že by řízení "proběhlo podle dosavadních předpisů". Je sice pravdou, že z protokolů o jednáních před odvolacím soudem (3.6.2003 - č.l. 100, 15.7.2003 - č.l. 111) nevyplývá, že by se tak stalo, avšak v tom nelze shledávat žádnou vadu řízení; soud v rámci poučovací povinnosti ( ) jakož i z hlediska ústavní povinnosti vést proces spravedlivě (srov. y, jakož i Úmluvy o ochraně základních práv a svobod) není zavázán vysvětlovat účastníkům podle jakého procesního předpisu řízení vede; nadto v roce 2003 existovala zcela stabilizovaná a všeobecně dostupná judikatura (srov. např. R 74/2001) i procesualistická doktrína upínající se k výkladu přechodných ustanovení V písemném vyhotovení stěžovaného rozhodnutí odvolacího soudu je pak zcela výslovně uvedeno, že "odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející ve smyslu ve znění před novelou provedenou .."(č.l. 117). Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy zastoupen advokátem; ten jako znalec práva již z této části odůvodnění rozsudku (a to

i bez přihlédnutí ke správnému poučení v závěru rozsudku obsaženém) měl dovodit, že dovolání ve věci není přípustné a stěžovatele o tom poučit včetně poučení o tom, že rozhodnutí obecných soudů již nenapadnutelná žádným opravným prostředkem mohou být podrobena přezkumu Ústavním soudem jen při včas podané ústavní stížnosti. Pokud tak stěžovatelův advokát neučinil, porušil právní i etické povinnosti s výkonem advokacie spojené (srov. Hlava třetí , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Nikoliv tedy postup soudu, ale nedostatečné střežení vlastních práv buď stěžovatelem samotným (byl-li řádně advokátem poučen) anebo jeho zástupcem (nedostál-li ten svým profesním povinnostem) přivodilo stav, za něhož se Ústavní soud nemohl stěžovatelovým případem meritorně zabývat.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 16. srpna 2005

Miloslav Výborn

předseda senátu