Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 20/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci návrhu O. M., zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem v Praze, Štěpánská 39, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. -80, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto :

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svým včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadá shora označené rozhodnutí s odůvodněním, že Nejvyšší soud svým postupem porušil jeho práva zaručená , , , a d a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomuto zásahu mělo dojít tím, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelem podané dovolání jako nepřípustné. Stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl proto zrušit rubrikované rozhodnutí a současně navrhl, aby Ústavní soud nařídil orgánu veřejné moci náhradu nákladů řízení.

Z obsahu spisové dokumentace Ústavní soud zjistil následující. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhal určení vlastnického práva k domu. Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně tuto žalobu zamítl. Soud dospěl mimo jiné k závěru, že se stěžovatel nemůže s odvoláním na obecné občanskoprávní předpisy domáhat s úspěchem určení vlastnického práva, byla-li restituční žaloba podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta v jiném řízení.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění prvostupňového soudu a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením věci s tím, že z povahy restitučního zákona jako zákona zvláštního vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Podle odvolacího soudu stanoví-li restituční zákon určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze obdobný nárok uplatňovat podle jiného předpisu, neboť pouze při absenci speciální úpravy v zákoně zvláštním lze hledat řešení v obecném právním předpisu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení . Nejvyšší soud podané dovolání napadeným usnesením odmítl jako dovolání nepřípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje argumenty použité v dříve podaném dovolání. Uvádí, že v posuzovaném případě je vyloučeno užití restitučního zákona, důsledkem čehož je možnost projednat věc podle obecných předpisů občanského práva. Na nejednotnost judikatury stěžovatel poukazuje s odkazem na řízení vedená před Městským soudem v Praze pod sp. zn. a s tím, že výsledek je v obou uvedených řízeních odlišný a že se jedná o nepřípustný stav.

Stěžovatel uvádí, že jeho právní předchůdce byl vlastníkem nemovitosti až do své smrti, neboť konfiskační výměr, vydaný podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. z. a n., byl zrušen Magistrátem hl. m. Prahy jako nezákonný, a to od samého počátku. Konfiskační rozhodnutí je dle názoru stěžovatele paakt a navíc jde o akt nulitní. Podle stěžovatelova názoru se obecné soudy měly zabývat jeho tvrzením, že na posouzení případu má být použita obecná občanskoprávní úprava vlastnického práva, nikoliv restituční předpisy. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se spokojil s formalistickým odmítnutím dovolání.

Ústavní soud po posouzení věci dospěl k názoru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257 a násl.).

Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá dle názoru Ústavního soudu v tom, že na posuzovaný případ nedopadá jako lex specialis, a proto bylo nutno posoudit skutkový stav na základě obecné občanskoprávní úpravy. Pokud tak soud prvního stupně ani soud odvolací neučinily, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť dle jeho názoru je identická věc stejným odvolacím soudem rozhodována zcela rozdílně. Za této situace proto měl Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušit.

Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). Stěžovatel ve svém návrhu poukazuje na nejednotnost postupu Městského soudu v Praze ve dvou obdobných věcech. Nicméně z tohoto faktu samotného nelze dovozovat obecně nejednotnost judikatury odvolacích soudů. S tímto argumentem se dle názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí podrobně vypořádal, když poukázal na ustálení judikatury mj. s odkazem na řadu svých rozhodnutí (sp. zn. , a ). Zejména s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003 ve věci sp. zn. [publikováno in ASPI, dokument ev. č. 27034 (JUD)] vyvrátil argumentaci stěžovatele o neaplikovatelnosti restitučního zákona na posuzovaný případ. Podstata argumentace, kterou Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí zaujal ve vztahu k typově shodnému případu aplikovatelnosti , spočívá v tom, že se vztahuje i na situace, kdy stát převzal věc bez právního důvodu [ ] a speciálně také upravuje nároky na náhradu v situaci, kdy věc nelze vydat [ ].

Stejná situace nastala i v posuzované věci. I tehdy, pokud bylo konfiskační rozhodnutí zrušeno, resp. - jak uvádí stěžovatel - bylo paaktem, jedná se o situaci, kdy stát užíval restituovanou věc bez právního důvodu. I v tomto případě je dán zákonný restituční důvod ( in fine ). pak obsahuje ve vztahu k obecné občanskoprávní úpravě ( ) speciální ustanovení o překážkách vydání věci (viz zejm. ) a o majetkových následcích těchto překážek (viz k tomu a 4 a ). Za této situace proto nelze dle názoru Ústavního soudu než konstatovat, že úprava provedená je lex specialis, která dle argumentů právní logiky vylučuje použití úpravy obecné. Tudíž není možno se ochrany vlastnického práva domáhat určovací či reivindikační žalobou. Z tohoto pohledu proto nelze spatřovat v rozhodnutí Nejvyššího soudu pochybení, pokud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném posouzení věci.

Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které Nejvyšší soud v proběhnuvším řízení učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.

Jde-li o část stěžovatelovy argumentace ohledně průběhu předchozích restitučních řízení dle , podotýká Ústavní soud, že tato řízení nemohou být předmětem jeho přezkumu, neboť stěžovatel je jednak svým návrhem nenapadl, a i za situace, že by tak učinil, nejednalo by se o návrh podaný ve lhůtě k tomu zákonem určené ( ). Ústavní soud však považuje za důležité z hlediska úplnosti předchozích závěrů uvést, že pokud byl nahrazen majetek stěžovateli nebo jeho právnímu předchůdci podle mezivládní dohody mezi Československou socialistickou republikou a Kanadou, došlo tím k naplnění účelu sledovaného restitučním právním předpisem. Tento závěr vyplývá i z konstantní judikatury Ústavního soudu (tak např. stěžovatelem zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002 ve věci

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 90, str. 65 a násl., usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2001 ve věci

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, usnesení č. 17, str. 365 a násl., či usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2004 ve věci

sp. zn.

, jíž byl stěžovatel účastníkem). Tato skutečnost nebrání závěru, že na posuzovaný skutkový stav nelze použít obecná ustanovení občanskoprávních předpisů o vlastnických žalobách. Objektivně vzato spadá restituovaný majetek pod rozsah věcné působnosti Žádný restituční nárok však z tohoto předpisu stěžovateli (jeho právnímu předchůdci) nemohl vzniknout, neboť účelu tohoto závazku bylo dosaženo za použití mezivládní náhradové dohody, tedy realizací závazku, jenž pro Českou republiku (resp. ČSSR) vyplývá z mezinárodního práva (viz k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2002 ve věci

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usnesení č. 23, str. 283 a násl.).

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu , mimo ústní jednání odmítl.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud o stěžovatelem uplatněném návrhu na náhradu nákladů řízení nerozhodoval ( ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2005

JUDr. Jiří Nykodým

předseda senátu