Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 532/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. L. T., zastoupeného advokátem, proti žalované 1) České republice, zastoupené Pozemkovým fondem České republiky se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, a 2) Obci H. Ú., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.10.2002, čj. -148, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po úpravách svého návrhu domáhal posléze určení, že je vlastníkem blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území H. Ú. Svůj návrh opíral o skutečnost, že původním vlastníkem uvedených nemovitostí byl F. V., jeho dědicem byl na základě závěti otec žalobce L. T. Státní notářství v Třebíči při dodatečném projednání dědictví po L. T. 25.6.1992 rozhodlo, že žalobce tyto pozemky nabyl dědictvím.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20.3.2001, čj. -119, ve znění opravného usnesení ze dne 15.6.2001, čj. -128, návrh zamítl. Uznal sice, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, měl však zato, že vlastníkem předmětných pozemků je stát v důsledku rozhodnutí finančního odboru a finanční komise ONV v T., podle nichž vlastnictví k pozemkům přešlo za života F. V. na stát. Podle soudu tato rozhodnutí trpěla určitými vadami, uzavřel však, že i kdyby nebyla způsobilá přivodit změnu vlastnictví, je třeba nároky řešit v restitučním řízení, protože by bylo naplněno ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Soud uvedl, že pokud by dospěl k závěru, že původní vlastník pozemků F. V. nepozbyl do dne své smrti vlastnictví k těmto pozemkům, nemohl žalobce nabýt vlastnické právo k nim na základě dodatečného projednání dědictví po otci L. T., který byl dědicem F. V.

Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho právním posouzením věci s tím, že otec žalobce L. T. nenabyl dědictví po F. V. proto, že sporné nemovitosti nebyly předmětem projednání dědictví po něm, a v důsledku toho nemohl v rámci projednání dědictví po L. T. nabýt vlastnického práva k těmto pozemkům ani žalobce. \"Pokud v rozporu s touto skutečností došlo k vydání rozhodnutí Státního notářství v Třebíči, které fakticky založilo duplicitu vlastnictví, nelze než označit toto rozhodnutí za zcela odporující úpravě dědického práva, jakož i obecným zásadám práva občanského\". Odvolací soud se ztotožnil s tím, že akty, kterými došlo k přechodu pozemků původního vlastníka F. V. na stát, trpěly poměrně značnými vadami. Vyslovil však názor, že i pokud by dospěl k závěru, že tyto akty jsou nulitní, je zřejmé, že jimi došlo k převzetí nemovitostí státem. Této situaci odpovídá režim daný zákonem o půdě, který v předpokládá situaci, kdy k převzetí nemovitosti státem došlo bez právního důvodu. Žalobce tedy nemůže být vlastníkem uvedených nemovitostí, mohl by však být osobou oprávněnou ve smyslu nebo zákona o půdě, což však v řízení netvrdil, a nebyl proto důvod jeho postavení v tomto smyslu přezkoumávat.

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovodil z – odvolací soud dle jeho názoru řešil právní otázku odlišně od judikatury dovolacího soudu a v rozporu s hmotným právem. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá dle něj na nesprávném právním posouzení věci ( ), ač vychází ze správného skutkového zjištění. Jeho zásadní význam spočívá mj. v tom, že zasahuje do nepromlčitelnosti vlastnického práva. Dovolatel vytýká oběma soudům, že neřešily výslovně otázku, zda došlo k přechodu vlastnictví pozemků na stát, i když z jejich rozhodnutí vyplývá, že pozemky zůstaly ve vlastnictví F. V. Pokud pak soudy argumentovaly tím, že žalobce měl svůj nárok uplatnit v režimu , nebo v režimu zákona o půdě, vyplývá z toho, že pokud by takový nárok neuplatnil, svého vlastnického práva by pozbyl. Tento názor nepovažuje dovolatel za správný. Podle něj zákon o půdě působil spíše \"jako zákon, který privilegovaným způsobem upravoval proceduru zpětnavrácení nemovitostí in natura (nikoliv tedy na vrácení vlastnického práva), a tím pádem ani marným uplynutím lhůty uvedené v zákoně nemohlo dojít ke zbavení vlastnického práva, které původní vlastník a jeho dědicové nikdy nepozbyli, naopak pouze uzavřel možnost onoho privilegovaného postupu při znovunavrácení nemovitosti do užívání vlastníka. … Pokud by došlo k přechodu věci (nikoli vlastnictví) na stát bez právního důvodu ve smyslu zákona o půdě, znamenal by výklad odvolacího soudu paradoxně nikoli nápravu křivd, ale pozbytí vlastnického práva v rozporu s d\". Dovolatel v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci . Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Prvá žalovaná podala prostřednictvím Pozemkového fondu ČR vyjádření k dovolání, v němž vyslovuje názor, že oba soudy správně zhodnotily skutkový stav. Žalobce se nemohl stát vlastníkem předmětných pozemků protože zůstavitel nebyl ke dni své smrti jejich vlastníkem - nedědil je totiž po F. V. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Druhá žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolací soud konstatoval, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v a a opírá se o přípustný dovolací důvod. Pokud jde o přípustnost samotného dovolání, nepřichází v úvahu aplikace nebo b) , když odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně. Ten sice rozhodl nově po zrušení prvého rozsudku odvolacím soudem, ale v obou případech žalobu zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu nelze ani považovat za rozhodnutí, které by řešilo otázku zásadního právního významu, jak to má na mysli ustanovení . K problematice řešené odvolacím soudem zaujal totiž Nejvyšší soud České republiky, jmenovitě velký senát, zřízený podle a 20 , o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, (zákon o soudech a soudcích) názor vyjádřený v rozsudku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. . Podle něj mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době ( , ve znění pozdějších předpisů) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. o.z.), a to ani formou určení vlastnického práva podle .

Uvedené závěry odpovídají smyslu a úpravě restitučních zákonů, které sledovaly zmínění některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období mocenskými akty státu a byly v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Skutkové vylíčení žaloby, jakož i důkazy k nim provedené, přitom svědčí pro závěr, že v této věci došlo k přechodu předmětu vlastnictví na československý stát v rozhodném období (nikoliv tedy, jak dovolatel nesprávně tvrdí, po uplynutí lhůt k nápravě křivd v onom období vzniklých) způsobem předvídaným ve shora citovaném zákonu. Tento zákon – shodně jako další obdobné předpisy restituční povahy – vymezil osobní, věcný a časový rámec, v němž bylo na oprávněných osobách, aby postupem v zákonu uvedeným, docílily nápravy protiprávního stavu. Nestalo-li se tak, schází zákonný podklad pro vyhovění žaloby na určení vlastnictví v té podobě, jak byla v této věci podána.

Z uvedeného tak vyplývá, že přípustnost dovolání v této věci není dána. Dovolací soud proto podle za použití dovolání odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení opírá se o ustanovení za použití a . Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, žalobcům pak v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23.června 2004

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu