Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 510/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti navrhovatelky: P., zastoupené advokátem JUDr. F.H., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 2004, čj. -62, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení a d (dále jen " ").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. 1. 1999, čj. E 2088/98-14, byl nařízen výkon rozhodnutí - směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 27. 2. 1996, čj. -12, k uspokojení pohledávky stěžovatelky ve výši 1.500.000,- Kč prodejem v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí v rozsahu 3/4 společného jmění povinného Z.Š. a jeho manželky. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 12. 2002, čj. -43, usnesení soudu I. stupně změnil tak, že se nařízení týká výkonu podílu povinného na předmětných nemovitostech, a to ve výši ideálních 3/8 specifikovaných nemovitostí. Pokud se výkon rozhodnutí měl týkat podílů ve vlastnictví manželky povinného, soud návrh zamítl. Jinak rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 6. 2004, čj. -62, dovolání stěžovatelky jako pozdě podané odmítl. Postupoval přitom podle , , ve znění před novelou , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále též " "), a to s odkazem na bod 17, hlavy první, části dvanácté uvedené novely.

Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Namítá, že z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 12. 2002, sp. zn. , nevyplývá, zda toto usnesení bylo projednáno podle dosavadních předpisů, nebo podle , (dále jen " "), platného od 1. 1. 2001. Domnívá se, že došlo k nerovnosti účastníků řízení, když u některých věcí, projednaných po datu 1. 1. 2001, je lhůta k podání dovolání 2 měsíce od doručení napadeného rozhodnutí a u některých věcí je tato lhůta pouze jeden měsíc, a to jen podle toho, zda bylo řízení zahájeno před 1. 1. 2001 nebo po tomto datu. Stěžovatelka považuje za zřejmé, že je-li dovolání podáváno již za účinnosti novely a lhůta pro jeho podání je stanovena na 2 měsíce, měla by platit pro všechna podaná dovolání, bez ohledu na to, kdy bylo řízení zahájeno. Navíc dodává, že v usnesení krajského soudu není uvedeno poučení o mimořádném opravném prostředku v souladu s ustanovením Odkazuje dále na ustanovení , dle něhož je v případě, že napadené rozhodnutí neobsahuje poučení o dovolání, lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, lhůta k podání dovolání 4 měsíce. Tvrdí, že se toto ustanovení vztahuje na všechna dovolací řízení, v nichž bylo o dovolání rozhodnuto po 31. 12. 2000. Dovolání stěžovatelky i tak bylo podáno ve lhůtě k tomu určené.

Podle ustanovení vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, a vedlejší účastníky řízení, 1) paní V.Š. a 2) pana Z.Š., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Vyjádření k ústavní stížnosti zaslal pouze Nejvyšší soud ČR. Ten s námitkami stěžovatelky nesouhlasí. Připomíná, že hlediskem pro užití procesního předpisu není jen okamžik zahájení řízení, , ve znění účinném po 1. 1. 2001, lze zásadně použít i pro řízení zahájená přede dnem jeho účinnosti, se stanovenými výjimkami. Odkazuje přitom na část dvanáctou, hlavu I., bod 1. V projednávaném případě však o takovou výjimku šlo. Pro počátek běhu a délku lhůty k podání dovolání se tak uplatní závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v usnesení ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2001 pod č. 70. Dovolací soud dále uvádí, že podle ustanovení ve spojení s , ve znění účinném do 31. 12. 2000, nebylo povinností odvolacího soudu v písemném vyhotovení usnesení poučovat o jiném opravném prostředku než odvolání. Nejvyšší soud však zohlednil i nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1994,

sp. zn.

, a připustil, že na základě závěrů v něm uvedených měl odvolací soud ve vztahu k měnícímu výroku připojit poučení o možnosti podat dovolání do jednoho měsíce od jeho právní moci u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Dodává však, že sám z absence poučení o dovolání relevantní závěry vyvodit nemohl.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti ( y ČR). Není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do jurisdikční činnosti obecných soudů je povolán zasáhnout ex constitutione jen tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu při interpretaci a aplikaci ustanovení bodu 17, hlavy první, části dvanácté , nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.

Podle ustanovení bodu 1 hlavy první, části dvanácté, , není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle ustanovení bodu 17, hlavy první, části dvanácté téhož zákona platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud z ustanovení bodu 17, hlavy první, části dvanácté vycházel správně. Řízení před soudem prvního stupně v souzené věci probíhalo podle "dosavadních" právních předpisů a též jeho rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti (dne 14. 1. 1999). Rovněž odvolání proto muselo být posuzováno podle znění , platného před změnou provedenou (srov. bod 15 hlavy první, části dvanácté, ). Rozhodnutí odvolacího soudu tak bylo vydáno po řízení provedeném dle dosavadních předpisů, byť to v něm snad nebylo explicitně uvedeno. Byl tedy naplněn předpoklad pro to, aby i Nejvyšší soud postupoval podle , ve znění platném před 1. 1. 2001. Jen na okraj Ústavní soud podotýká, že již opakovaně konstatoval, že se projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17 , rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání. Ani v projednávané věci neshledal Ústavní soud důvod se od svých dřívějších závěrů odchýlit. Z uvedeného důvodu považuje Ústavní soud interpretaci a aplikaci bodu 17 hlavy první, části dvanácté, v projednávaném případě za ústavně konformní. Citované ustanovení tedy stanoví "jinak", má pro danou otázku výslovnou úpravu. Bod 1 hlavy první, části dvanácté, téhož zákona tudíž aplikovat nelze.

Pokud Nejvyšší soud posoudil předmětné dovolání jako opožděné, protože bylo podáno až po marném uplynutí lhůty jednoho měsíce upravené v ustanovení , ve znění před účinností - přičemž podle odst. 2 stejného ustanovení nemohl zmeškání této lhůty prominout - nezbývá Ústavnímu soudu, než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého práva". Nepostupoval tedy svévolně. Jeho postupu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. V napadeném usnesení nelze proto spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky.

Stěžovatelka dále namítá, že v projednávané věci mělo být aplikováno ustanovení , dle něhož je lhůta zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení. Ústavní soud však již dříve judikoval, že pokud právní předpis upravuje působení určitého procesního institutu (v daném případě dovolání), a přechodná ustanovení procesního předpisu odkazují na jeho aplikaci v podobě platné k určitému datu, neměl by být aplikován určitý subsystém tohoto institutu podle jedné právní úpravy a jiný subsystém podle právní úpravy účinné později (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

,

či

). Bylo by to nejen popřením myšlenky racionální systémovosti právního řádu, ale především by to bylo v rozporu s ústavně garantovaným principem právní jistoty ( y). V ústavní rovině je proto třeba zákon interpretovat tak, že pokud by zákonodárce chtěl institut systémově separovat, nepochybně by tak musel v zájmu právní jistoty učinit výslovně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. ). Jinými slovy, pokud dovolací soud posuzoval dovolání stěžovatelky podle úpravy platné před 1. 1. 2001 (která nadto neumožňovala zmeškání lhůty prominout), nemohl pro případ absence poučení z tohoto režimu vybočit a lhůtu posoudit podle citovaného ustanovení ve znění platném po 1. 1. 2001. Pokud snad námitky stěžovatelky souvislosti s absencí poučení o dovolání měly směřovat proti rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud se jimi nemohl zabývat, neboť uvedené rozhodnutí nebylo ústavní stížnosti napadeno a Ústavní soud by rozhodoval ultra petitum.

V projednávaném případě tak Ústavní soud shledal, že právní závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti. Neshledal proto žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Pokud snad stěžovatelka považovala za protiústavní některý právní předpis či jeho část, jak by snad mohly naznačovat její námitky stran nerovnosti účastníků řízení zahájených před a po novele , měla možnost podat současně se svou ústavní stížností návrh na jeho zrušení ve smyslu ustanovení . To však neučinila, a Ústavní soud se proto v tomto směru jejími námitkami nezabýval.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu