Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 170/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. K., zastoupené JUDr. Tomášem Alfrédem Schönfeldem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Žitná 25, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. 10. 2004, sp. ,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvého stupně o odmítnutí dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2004, č.j. -196, přičemž ústavní stížnosti podává i proti rozhodnutí soudu prvého stupně.

V ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem krajského soudu bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, kterým bylo zamítnuta žaloba o náhradu živého a mrtvého inventáře a zásob dle Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dne 20. 9. 2004 dovolání, které však bylo nesprávně odmítnuto pro opožděnost. Vzhledem k tomu, že poučení o možnosti podat dovolání uvedené v rozsudku odvolacího soudu bylo vadné, mělo být na věc aplikováno ustanovení , a dovolání podané ve lhůtě kratší čtyř měsíců tak bylo podáno včas. Vadnost poučení o dovolání spočívá dle stěžovatelky v tom, že byla stanovena podmínka jeho přípustnosti dle (po novelizaci), ač toto mělo být učiněno v režimu , ve znění před novelizací.

Odvolání proti usnesení soudu prvého stupně bylo zamítnuto, aniž bylo ve věci nařízeno jakékoli jednání, s odůvodněním, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2004 byl vydán v době účinnosti novelizace provedené a poučení o dovolání je proto správné. Krajský soud se však opomenul zabývat skutečností, že tento rozsudek byl vyhlášen po řízení provedeném dle předchozího znění . (Řízení o poskytnutí náhrady živého a mrtvého inventáře a zásob dle , které stěžovatelka vedla spolu s uplatňovaným návrhem dle obč. zák. bylo zahájeno žalobou ze dne 4. 12. 1997, usnesením ze dne 4. 9. 2000 pak došlo k vyloučení nároku na vydání náhrady dle k samostatnému projednání. Řízení o tomto nároku zahájené doručením žaloby ze dne 4. 12. 1997 se tak řídilo ve znění před novelizací.) Postup obou soudů je proto v rozporu s ustanovením ve spojení

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními v z hlediska kompetencí daných mu u ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka podala dne 20. 9. 2004 dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které jí bylo doručeno dne 23. 6. 2004. Vzhledem k tomu, že lhůta pro podání dovolání uplynula dne 23. 8. 2004, bylo její dovolání odmítnuto jako opožděné. V dovolání se stěžovatelka domáhala postupu dle s odůvodněním, že poučení o dovolání mělo být dáno v souladu s právní úpravou v ust. , ve znění před novelou.

Smyslem a účelem ustanovení , ve znění po novele, je poskytnout ochranu procesních práv účastníka řízení tak, aby v důsledku nesprávného poučení o možnosti podat dovolání, nebyl zkrácen ve svém právu uplatnit mimořádný opravný prostředek. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se dovolání podává, nebo obsahuje-li poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení rozhodnutí.

V projednávané věci, jak je zřejmé z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2004, sp. zn.19 Co 639/2004, byla stěžovatelka poučena o tom, že dovolání není přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dále, že dovolání se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a rozhodoval by o něm Nejvyšší soud ČR.

Stěžovatelce tedy bylo poskytnuto poučení o dovolání splňující požadované náležitosti, a pokud jde o lhůtu k podání dovolání, byla jí v poučení "poskytnuta" dvouměsíční, tedy maximální možná lhůta k řádnému podání dovolání, ať již podle úpravy platné dle ve znění do 31. 12. 2000 (jednoměsíční lhůta), nebo dle právní úpravy platné po novele od 1. 1. 2001 (dvouměsíční lhůta), a byla poučena o podmínkách přípustnosti dovolání. Stěžovatelka však právo podat mimořádný opravný prostředek nevyužila a dovolání podala až po uplynutí dvouměsíční lhůty. Stěžovatelka se paradoxně nepřímo dovolává toho, že správně měla být poučena o dovolání dle ve znění před jeho novelou, dle nějž však lhůta k podání činila jeden měsíc. Nesprávnost poučení spatřuje i v tom, že podmínka přípustnosti dovolání měla být stanovena v režimu ustanovení ve znění před novelou. Stěžovatelka pomíjí, že ustanovení ve znění před novelizací, v odstavci 1 určuje, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Dle odstavce 2 cit. ust. platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V projednávané věci odvolací soud ve výroku rozhodnutí nevyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a ani stěžovatelka nepodala návrh na vyslovení přípustnosti dovolání dle odstavce 2 cit. ust., a nebyly tak vytvořeny podmínky pro přezkum dovolání Nejvyšším soudem (za předpokladu aplikace ve znění před novelou). Z citované právní úpravy vyplývá neadekvátnost požadavku na poučení o dovolání, jehož přípustnost je založená dle , ve znění před novelou, neboť přípustnost dovolání dle tohoto ustanovení byla omezena buď nezbytností procesní aktivity účastníka řízení již před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu, nebo stanoviskem odvolacího soudu uvedeným již ve výroku rozhodnutí (a následně stanoviskem soudu dovolacího).

Z povahy věci je zřejmé, že v projednávané věci ani případné, stěžovatelkou tvrzené pochybení soudu, spočívající v nesprávném poučení o přípustnosti dovolání (a rovněž delší lhůtě k podání dovolání), nemohlo jít k tíži účastníka řízení, neboť stěžovatelce byla ve smyslu poučení poskytnuta širší možnost ochrany jejích práv, než dle jí požadovaného postupu.

Jiná situace by nastala v případě, že by soud nepokládal za včasné dovolání, podané účastníkem opožděně jen proto, že se řídil nesprávným poučením soudu o délce lhůty k podání dovolání v trvání dvou měsíců, ač lhůta k podání dovolání správně činila dle dosavadní právní úpravy jeden měsíc. V těchto případech jak judikatura Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu vychází ze stanoviska, že dodržel-li účastník při podání dovolání lhůtu, již mu k podání tohoto mimořádného opravného prostředku vymezil v písemném vyhotovení svého rozhodnutí (nesprávně) odvolací soud, nelze ani dovolání podle , ve znění účinném před 1. lednem 2001 odmítnout jako dovolání podané po uplynutí lhůty. O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť stěžovatelka dovolání ve lhůtě uvedené v poučení o dovolání nepodala.

Ústavní soud dále dodává, že stěžovatelka se na jedné straně domáhá postupu dle ve znění před novelou a na druhé straně požaduje postup dle ve znění po novele (aplikaci ust. ). Pokud by dovolání stěžovatelky mělo být posuzováno podle úpravy platné před 1. 1. 2001 (která nadto nevyžadovala poučení o dovolání a ani neumožňovala zmeškání lhůty prominout), není možné pro případ nesprávného poučení z tohoto režimu vybočit a lhůtu posoudit podle citovaného ustanovení ve znění platném po 1. 1. 2001 (srov. např. usnesení sp.zn.

).

Ústavní soud tedy konstatuje, že napadenými usneseními nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť z výše uvedených důvodů je zřejmé, že dovolání stěžovatelky nebylo podáno opožděně po uplynutí dvouměsíční lhůty z důvodů, že se stěžovatelka řídila nesprávným poučením soudu, ale proto, že stěžovatelka tento procesní prostředek řádně nevyužila.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, v projednávané věci nedošlo k vytýkanému porušení základních práv stěžovatelky a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2005

Jiří Nykodým

předseda senátu