Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2462/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Seegmuller Praha, spol. s r. o. se sídlem Oderská 333/5, Praha 9 - Čakovice, zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Ondříčkova 16, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 4. 2014, č. j. -34, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 22. 7. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu písm. d) y a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku obvodního soudu, kterým byla zavázána k zaplacení částky 5.776 Kč s úrokem z prodlení a nákladů řízení. Stěžovatelka má za to, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu y. Dále se stěžovatelka domnívá, že postup nalézacího soudu byl v rozporu s , s a y, jakož i s y.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z přiloženého rozsudku obvodního soudu, se podává, že právní předchůdce žalobkyně prováděl na základě rámcové smlouvy pro stěžovatelku údržbu jejího vozového parku. V případě, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, žalobkyně (resp. její právní předchůdce) prováděla opravu havarovaného vozidla, když část ceny opravy hradila Česká pojišťovna, a. s. (konkrétně šlo o částku 28.341 Kč) a zbývající část ve výši shora zmíněných 5.776 Kč měla uhradit stěžovatelka. Žalobkyně stěžovatelku k úhradě vyzvala, ta však, ač výzvu převzala, ničeho neuhradila. Obvodní soud přitom vyšel z toho, že v souladu s výše uvedenou rámcovou smlouvou a na základě zápisu České pojišťovny, a. s. převzal vozidlo stěžovatelky do opravy právní předchůdce žalobkyně. Česká pojišťovna a. s. následně informovala právního předchůdce žalobkyně (respektive žalobkyni) i stěžovatelku o výplatě pojistného plnění na účet žalobkyně. Rozsah opravy byl stanoven technikem pojišťovny.

3. Stěžovatelka u obvodního soudu, stejně jako v ústavní stížnosti, zpochybňovala, že si opravu u právního předchůdce žalobkyně objednala. Soud podle stěžovatelky zejména neměl prokázáno (nevyslechl totiž stěžovatelkou navržené svědky), že by si stěžovatelka u právního předchůdce žalobkyně opravu objednala, respektive že by zakázku za stěžovatelku podepsala oprávněná osoba, jež by zároveň odsouhlasila zakázkový list.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s y, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tak přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva (v daném případě garantovaná ustanovením y), je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena.

7. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud dospěl k závěru, že způsobu hodnocení skutkových okolností věci a jejímu právnímu posouzení nelze z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout. Jak totiž plyne z obsahu napadeného rozsudku i ústavní stížnosti, stěžovatelka nezpochybňuje, že žalobkyně (respektive její právní předchůdce) pro ni prováděla opravy automobilů. O tom, že opravu bude provádět i v tomto případě právní předchůdce žalobkyně, stěžovatelka byla informována přinejmenším od České pojišťovny, a. s., od níž také znala rozsah poškození i rozsah nutné opravy. Stěžovatelce byla rovněž předána informace o výplatě pojistného plnění ve prospěch žalobkyně. Z ústavní stížnosti stěžovatelky přitom nelze ani náznakem dovodit, že by oprava nebyla řádně a v rozsahu stanoveném pojišťovnou provedena nebo že by jí vozidlo nebylo předáno. I kdyby tedy platilo, že za stěžovatelku nejednala o dané smlouvě o dílo osoba k tomu neoprávněná (byť i přesto se při realizaci dané zakázky nevyskytl žádný problém), pak stěžovatelka měla evidentně dostatek informací a časového prostoru k tomu, aby realizaci zakázky zabránila.

8. Odkazuje-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti na jiná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 či na rozhodnutí Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, jež vzešly z řízení mezi týmiž účastníky, jako v právě projednávaném případě, a jimiž byla žaloba žalobkyně s obdobným žalobním žádáním zamítnuta, pak přehlíží, že v těchto případech existoval zřejmý rozpor mezi zakázkovým listem - kde si stěžovatelka definovala rozsah opravy - a tím, co bylo na vozidle stěžovatelky skutečně opraveno a stěžovatelce vyfakturováno. Nic takového však z okolností právě projednávaného případu neplyne.

9. Lze tak uzavřít, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek instančnímu přezkumu; jak však bylo výše řečeno, tato role mu nepřísluší (v daném případě i s ohledem na bagatelnost věci - viz výše bod 6). Z těchto důvodů bylo proto podle ustanovení rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu