Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3813/13

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Blaženy Pekové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Náměstí Václava Hanky 828, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012 č. j. -143, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byl porušen , a y (dále jen " ") a a d (dále jen " ") a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojila proti zrušení práva společného nájmu blíže specifikovaného bytu, přičemž výlučným nájemcem bytu byl určen žalovaný (bývalý manžel stěžovatelky). Stěžovatelce soud uložil byt vyklidit a vyklizený byt předat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, současně rozhodl o nákladech řízení. V následných vývodech polemizuje pak stěžovatelka s právními a skutkovými závěry soudů obou stupňů a setrvává na svém základním tvrzení, totiž, že žalovaný jednak byl protiprávně zvýhodněn v rozporu s jeho zásluhami o získání a rekonstrukci bytu, jednak že soudy jednostranně přihlédly ke kritériu účelného využití bytu. Nedostatečná pozornost, kterou obecné soudy s poukazem na bezvýznamnost sporu věnovaly, aniž by zohlednily neplacení plynu a el. energie a budoucí privatizaci bytu, měla za následek nesprávné skutkové a tím i právní závěry.

3. Soudní rozhodnutí ve věci, které stěžovatelka napadla ústavní stížností, je dle jejího názoru naprosto nepředvídatelné a překvapující, a přitom právě předvídatelnost a přesvědčivost rozhodnutí sporu včetně jeho odůvodnění je jeden ze základních požadavků na spravedlivý proces a zachování principu právní jistoty Odůvodnění rozhodnutí soudů vykazují znaky naprosté libovůle ve výběru posuzovaných důkazů a jejich hodnocení a tím vedou k nesprávnému rozhodnutí ve věci.

4. Právo na spravedlivý proces ( y) bylo dle názoru stěžovatelky porušeno tím, že soud se podaným odvoláním řádně nezabýval a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože rozsudek neměl oporu v provedeném dokazování. Postup odvolacího soudu je tak třeba hodnotit jako odmítnutí spravedlnosti.

5. Dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. odmítnuto, protože napadené rozhodnutí nemělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

6. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.

7. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, obsahem napadených rozhodnutí a příslušného spisu, který si za účelem tohoto řízení vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle y je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

9. V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění uvádí stěžovatelka rozhodnutí Nejvyššího soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem však k tomu, že stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu, je zřejmé, že její ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto, vzhledem k předložené argumentaci, nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitů ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů, které nevyhověly její žalobě a domáhala se dalšího přezkumu její věci Ústavním soudem.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům v prvé řadě vytkla, že obecné soudy, s poukazem na bezvýznamnost sporu, poškodily její práva a vyvodily nesprávné skutkové i právní závěry. Stěžovatelka v podstatě pouze zpochybňuje právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

12. Odvolací soud přezkoumal rozsudek a řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Co se týče skutkového stavu věci, nemohl odvolací soud přihlédnout k nově uplatněným tvrzením (že žalovaný nezaplatil za plyn a elektřinu v r. 2011, resp. za r. 2012), neboť tyto skutečnosti nepochybně musely nastat ještě za řízení před soudem I. stupně, aniž tvrzení bylo v řízení před ním uplatněno a prokazováno. V tomto směru jde o nepřípustné novoty ve smyslu

13. Odvolací soud se vypořádal i s námitkami vůči správnosti a úplnosti zjištění skutkového stavu soudem I. stupně a uvedl, že převážně jde o polemiku stěžovatelky se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně a rozhodnutí odůvodnil ve shodě s ustanovením Jednalo se o spor mezi bývalými manželi o další nájem bytu dle ustanovení , tudíž jeho význam pro účastníky je v dnešní době podstatně snížen (přebytek volných bytů, smluvní nájemné). Tuto okolnost vzal odvolací soud v úvahu při otázce rozsahu a hloubky dokazování. Smyslem dokazování je zjistit okolnosti pro rozhodnutí sporu významné, nikoliv se podrobně zabývat dlouholetou historií již zaniklého manželství a odlišnostmi jejího líčení stranami sporu.

14. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka včasné dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II Přechodných ustanovení bod 7, , kterým se mění , ). Na přípustnost dovolání podle nelze se zřetelem k shora uvedenému usuzovat ani prostřednictvím namítané výtky, kdy stěžovatelka zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že výlučným nájemcem bytu byl určen podle žalovaný.

15. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud stěžovatelkou nastíněné právní otázky řešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci. Dovolací soud neshledal důvody, pro které by právní posouzení dané věci ve smyslu bylo nesprávné, proto námitka stěžovatelky nemohla obstát. Dovolací soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledal [ , písm. c), odst. 3 ]. Dovolání proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), jako nepřípustné odmítl dle věty první,

16. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění, či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález

sp. zn.

, usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

; vše opět dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz). Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu a násl. y založit nemůže.

17. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s argumentací stěžovatelky, že pro určení žalovaného jako výlučného nájemce předmětného bytu neučinily obecné soudy žádná skutková zjištění a neprovedly žádné důkazy. Odvolací soud správně dospěl k závěru, že zákonná hlediska nejsou využitelná (příčiny rozvratu manželství, podíl účastníků na údržbě a opravách, financování atd.), proto zvolil hledisko účelnějšího využití bytu žalovaným a vyložil, z jakého důvodu k ostatním hlediskům nepřihlédl. Odůvodnění vyslovených závěrů pak Ústavní soud považuje i z pohledu ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces za dostačující.

18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2014

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu