Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2367/14

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatelky JUDr. Alice Šťastné, zastoupené JUDr. Martinem Wurstem, advokátem se sídlem Pertoldova 3339/35, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -81 ze dne 24. 4. 2014, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2014, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. -58 ze dne 20. 2. 2013 a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Uvedená rozhodnutí byla přijata v řízení o žalobě stěžovatelky proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, jejímž prostřednictvím se domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelce dopisem žalované ze dne 31. 5. 2010 je neplatná. Dlužno dodat, že citovaným (a dovolacím soudem zrušeným) rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil jako věcně správný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -39 ze dne 30. 5. 2012, jímž bylo stěžovatelčině žalobě vyhověno.

Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud, vyjadřujíc přesvědčení, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, založeném na svévolném a přepjatě formalistickém právním posouzení věci, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle d.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávané věci k takovému závěru nedospěl.

Stojí za připomenutí, že ústavní stížnost dle písm. d) y tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení , 3, 4 a , lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti ( y), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale ]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781),

sp. zn.

ze dne 4. 1. 2011,

sp. zn.

ze dne 16. 2. 2011 či

sp. zn.

ze dne 23. 5. 2013 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.

V nyní posuzovaném případě směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrácena k dalšímu řízení. V důsledku toho se věc nyní nachází ve stadiu řízení před odvolacím soudem, přičemž stěžovatelka může svá práva bránit v předmětném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které jí zákon poskytuje. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu .

Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2014

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj