Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 31/18

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele V. E. H., zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 17. 8. 2017 a proti postupu jmenovaného soudu v trestní věci stěžovatele, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 3. 1. 2018 doručen návrh, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhá jednak zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze, a dále toho, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze, který svým postupem nerespektuje nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 22. 6. 2016, pokračovat v porušování základních práv a svobod stěžovatele, zakotvených v , d (dále jen " ") a , 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel vyslovil domněnku, že problematika konkrétní vázanosti obecných soudů závěry obsaženými v nálezech Ústavního soudu přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to vzhledem k tomu, že zde vystupuje potřeba dodržení y a zároveň dochází k hrubému zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Nelze podle stěžovatele rovněž odhlédnout od skutečnosti, že protiústavní postupy odvolací instance v daném trestním řízení již dříve vedly k neoprávněnému uvěznění jeho osoby, a pokud se takové postupy nyní v jiném provedení opakují, je třeba proti tomu zakročit neprodleně. Stěžovatel proto požádal Ústavní soud, aby ve smyslu ustanovení projednal jeho ústavní stížnost mimo pořadí, ve kterém ji obdržel, a bez zbytečného odkladu.

Pro objasnění skutkového stavu nutno dodat, že Ústavní soud nálezem

sp. zn.

ze dne 22. 6. 2016 zrušil rozhodnutí vydaná v trestní věci stěžovatele, a to pro porušení jeho práva na soudní ochranu dle y, zásady nullum crimen sine lege dle y a presumpce neviny dle y. Ústavním soudem provedené kasaci podléhalo jmenovitě usnesení Nejvyššího soudu č. j. -37 ze dne 11. 11. 2015, rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 28. 5. 2015 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. ze dne 20. 3. 2015, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze zločinu křivého obvinění podle , odst. 3 písm. c), písm. e) , , ve znění pozdějších předpisů.

V návaznosti na nález Ústavního soudu obecné soudy posléze ve věci znovu rozhodovaly, přičemž Obvodní soud pro Prahu 6 podvakrát (rozsudky ze dne 29. 8. 2016 a ze dne 7. 4. 2017) zprostil stěžovatele obžaloby dle ustanovení § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Jeho rozhodnutí však v obou případech zrušil Městský soud v Praze a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Naposledy tak učinil ústavní stížností napadeným usnesením sp. zn. ze dne 17. 8. 2017.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

V citovaném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Jinými slovy, stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale ]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781),

sp. zn.

ze dne 4. 1. 2011,

sp. zn.

ze dne 16. 2. 2011,

sp. zn.

ze dne 23. 5. 2013 či

sp. zn.

ze dne 18. 8. 2014 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.

V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti zrušujícímu rozhodnutí Městského soudu v Praze, tj. dílčímu rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo navráceno trestní stíhání stěžovatele do soudního rozhodovacího procesu. O tom svědčí i skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 6 v mezidobí opětovně ve věci rozhodl dne 27. 11. 2017 rozsudkem sp. zn. , jímž stěžovatele uznal vinným vytýkaným trestným činem a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Z veřejně dostupných informací (www.justice.cz) Ústavní soud přitom zjistil, že uvedené rozhodnutí bylo dne 9. 1. 2018 napadeno odvoláním. Je tedy zjevné, že trestní řízení nebylo dosud skončeno, ale dále pokračuje, přičemž stěžovatel v jeho průběhu může uplatňovat všechna svá práva, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které mu zákon poskytuje. Teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatel nadále domníval, že jím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, otevírá se mu cesta k zásahu Ústavního soudu. V současné procesní situaci byl však návrh Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný ve smyslu .

Stěžovatel si je neprojednatelnosti stížnostního návrhu ostatně sám vědom, jelikož se dožaduje akceptace výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti uvedené v ustanovení . Pro tento postup Ústavní soud ovšem důvody neshledal. Udělení zmíněné výjimky je, mimo jiné, podmíněno tím, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí "konečnému" (tj. řízení před obecnými soudy ve věci již neprobíhá), což zjevně není daný případ. Výjimečně judikovanou přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srov. nález

sp. zn.

ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)] v nyní posuzované věci rovněž nelze uplatnit. Výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud připustil za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici (...), a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces." (srov. bod 30. nálezu

sp. zn.

). Souhrnně vyjádřeno se tak děje jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo. Taková situace ale v předmětné věci nenastala.

Ústavní stížnost je současně nepřípustná i v té části, v níž se stěžovatel domáhá poskytnutí ochrany před zásahem Městského soudu v Praze spočívajícím v tvrzeném nerespektování nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 22. 6. 2016. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vykládá pojem "jiného zásahu orgánu veřejné moci" tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takovéhoto zásahu nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu. Jiný zásah naopak nelze spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek (včetně z něho vyplynuvšího rozhodnutí). Takovéto vady lze napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem ještě v rámci předmětného řízení [srov. nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Jinými slovy, aby bylo možné stěžovatelem namítanému postupu přiznat povahu "jiného zásahu orgánu veřejné moci", muselo by se jednat o takový zásah, jehož trvání nebude způsobilé zatížit z hlediska možného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod i navazující rozhodnutí, jímž toto řízení končí a jež by bylo přezkoumatelné Ústavním soudem. Tak tomu ale v daném případě není.

Ve světle shora řečeného Ústavní soud proto postupoval dle a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh nepřípustný.

O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle ) Ústavní soud pak (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj