Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1492/13

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky CODAN AGENTURA spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Zlatnická 10/1582, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2013 č. j. -503, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 10. května 2013 doručen návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jímž stěžovatelka brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen " ") ze dne 28. března 2012 č. j. -431, a vrátil mu věc k dalšímu projednání. Nejvyšší soud došel k závěru, že sporná kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou, v postavení žalované, a žalobci, jejímž předmětem byly nemovitosti obtěžkané zástavním právem, je absolutně neplatná, neboť jejím účelem bylo sjednání tzv. propadné zástavy, což soud v ustálené judikatuře považuje za rozporné s účelem zákona. Stěžovatelka je toho názoru, že Nejvyšší soud se vydáním napadeného rozhodnutí dopustil neoprávněného zásahu do stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a práva na zákonného soudce ve smyslu y.

2. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh , přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.

3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (srov. ustanovení ), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

4. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší soud napadeným rozsudkem vrátil věc k dalšímu projednání a podaná ústavní stížnost tak nemůže být posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje. Stěžovatelka nicméně argumentuje ve prospěch mimořádné přípustnosti její ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení , a sice naplněním podmínek obou důvodů, pro něž Ústavní soud neodmítne jinak nepřípustnou ústavní stížnost. Vzhledem k tomu, že tvrzené pochybení, kterého se měl podle názoru stěžovatelky dopustit Nejvyšší soud, není podle jejího názoru ojedinělé, stěžovatelka požaduje věcné projednání podané ústavní stížnosti s ohledem na potřebu sjednocení judikatury obecných soudů, čímž lze předejít množství soudních sporů. Vzhledem k tomu, že o dalším stěžovatelkou podaném dovolání by znovu rozhodoval tentýž senát Nejvyššího soudu, není možné takový prostředek k ochraně stěžovatelčiných práv považovat za dostatečně efektivní, aby bylo možné po stěžovatelce spravedlivě požadovat jeho vyčerpání. Tím je dle stěžovatelky naplněn důvod mimořádné přípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení . V řízení před obecnými soudy dochází ke značným průtahům, neboť toto řízení bylo návrhem zahájeno v roce 2004 a do dnešního dne není skončeno. Předmět sporu, tedy nemovitosti, jež stěžovatelka využívá k podnikání, jsou navíc zatíženy předběžným opatřením, které stěžovatelce znemožňuje vykonávat její vlastnická práva. Jako důsledek výše uvedeného stěžovatelce hrozí vážná a neodvratitelná újma na jejím vlastnickém právu a právu svobodně podnikat. Tím je dle stěžovatelky naplněn i druhý důvod mimořádné přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu .

5. Z výše uvedeného je tak zjevné, že ústavní stížnost není ve světle obecné podmínky subsidiarity, konkretizované ustanovením , přípustná. Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996

sp. zn.

(N 19/5 SbNU 159)]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná", byť z hlediska vyčerpání zákonných prostředků se naopak jedná o řízení "nedokončená". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2004

sp. zn.

(N 34/32 SbNU 321) a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. března 2006

sp. zn.

, ze dne 4. ledna 2011

sp. zn.

nebo ze dne 16. února 2011

sp. zn.

; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.

6. Ve vztahu k stěžovatelčině argumentaci ohledně potřeby sjednocení judikatury je nutné zdůraznit, že důvodem pro připuštění výjimky dle může být toliko "systémová" neefektivita procesního prostředku, tj. objektivní nezpůsobilost takového prostředku zajistit adekvátní ochranu práv ve všech případech, kdy nastane daná situace. Stěžovatelkou požadované sjednocování judikatury je ve věcech obyčejného ("podústavního") práva úkolem obou nejvyšších soudů, nikoli Ústavního soudu podle . Na těchto závěrech musí Ústavní soud trvat i v případě, že by o budoucím stěžovatelčině dovolání měl případně rozhodovat tentýž senát Nejvyššího soudu. Pokud by Ústavní soud aktivisticky vstoupil do neskončeného soudního řízení, narušil by tím rovnováhu postavení účastníků v daném soudním řízení a mohlo by i dojít ke křížení pravomocí ústavního a obecného soudnictví, čemuž je třeba v zájmu posilování principů demokratického právního státu zásadně předejít (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011

sp. zn.

). V této souvislosti je možno nad rámec výše uvedeného poukázat na poslední novelizaci podmínek přípustnosti ústavní stížnosti založenou na zjevném posilování zákonodárcova legitimního úmyslu vyhnout se možnosti výše zmíněného křížení pravomocí (srov. ustanovení , ve znění , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Konečně Ústavní soud připomíná, že i pro každý obecný soud v každé fázi řízení platí povinnost poskytovat ochranu základním právům a svobodám ( y ČR). Tuto povinnost by mohl Ústavní soud z obecných soudů "sejmout" jen ve výjimečných případech, což však - jak shora uvedeno - není dáno v projednávané věci.

7. V takovéto právní situaci proto nebylo nutné zabývat se splněním alespoň některé z kautel , neboť tento postup je namístě zásadně u řízení již skončených, kde nedošlo k vyčerpání prostředků, které zákon k ochraně práv stěžovatelů poskytuje (restriktivní výklad, jak shora uvedeno). O takový případ v projednávané věci nejde. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost hodnotit jako nepřípustný návrh a odmítnout ji podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2013

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu