Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1611/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti společnosti IHL TRANSPORT, s. r. o., sídlem Jílové u Prahy, Holíkova 469, zastoupené Mgr. Denisou Ihlovou, advokátkou se sídlem Vestec, K Jahodárně 249, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014 ve věci sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž měla být porušena ustanovení y (dále jen " "), ustanovení , a d (dále jen " ") a ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze uložil stěžovatelce zaplatit žalobci (INTERGRAM nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, o. s.) částku 3 724,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 1 262,50 Kč z titulu uzavřené licenční smlouvy.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že licenční smlouvu, na jejímž základě byla krajským soudem zavázána k zaplacení žalované částky, uzavřela pouze proto, že byla žalobcem uvedena v omyl, a to tím, že jí byl žalobcem zaslán dopis, jenž u ní vyvolal dojem, že je - ze zákona - povinna předmětnou licenční smlouvu s žalobcem uzavřít. Krajskému soudu přitom stěžovatelka vytýká, že své rozhodnutí opřel toliko o existenci dané licenční smlouvy, přičemž odmítl vyjít ze závěrů rozsudku Soudního dvora Evropských společenství ze dne 7. 12. 2006 ve věci sp. zn. C-306/05, dle kterých způsob používání stěžovatelčina televizního přístroje neodpovídá veřejné produkci ve smyslu ustanovení , autorského zákona.

Ústavnímu soudu byla u svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s ustanovením y, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci je tak myslitelná toliko v případech zcela extrémního vybočení z ústavně garantovaných procesních standardů zjišťování skutkového základu sporu a jeho právního posouzení (viz např. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce tvrzeným zásahem způsobena; nic takového ovšem stěžovatelka (ani) netvrdí a možná existence podstatné újmy způsobené jí napadeným rozhodnutím navíc z ústavní stížnosti (ani nepřímo) nevyplývá.

Materiální podmínky věcného přezkumu napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze tak v projednávané věci zjevně nejsou dány.

Pouze pro úplnost je tak možné uvést následující. Vytýká-li stěžovatelka krajskému soudu, že nezkoumal, zda stěžovatelka provozovala veřejnou produkci ve smyslu ustanovení § 23 autorského zákona, je namístě připomenout, že se nalézací soud - k námitce stěžovatelky - řádně zabýval otázkou, zda předmětná licenční smlouva není (relativně) neplatná; dospěl-li přitom k závěru, že důvod neplatnosti dán není, není mu dle názoru Ústavního soudu možno důvodně vytýkat, že dané žalobě vyhověl. Z hlediska žaloby na plnění z titulu licenční smlouvy totiž není podstatné (pokud právní vztah založený touto smlouvu trvá), zda druhá strana předmět licence (ne)využívá. V této souvislosti je třeba poukázat na odlišnosti projednávané věci od právní věci, o které Ústavní soudu rozhodl nálezem ze dne 15. 4. 2014 ve věci

sp. zn.

, neboť zatímco v nálezové věci kolektivní správce autorských práv vymáhal plnění z titulu bezdůvodného obohacení, tedy v rámci mimosmluvního režimu, žalobcem v projednávané věci nárokované plnění mělo smluvní základ (viz výše); z odůvodnění na str. 4 napadeného rozsudku je přitom dle názoru Ústavního soudu zřejmé, že krajský soud ústavně konformním způsobem rovněž zohlednil okolnosti uzavření předmětné licenční smlouvy ve smyslu dílčích závěrů uvedených v bodu 20 in fine nálezu

sp. zn.

.

Toliko na okraj je pak možno ještě uvést, že případným není ani stěžovatelčin odkaz na rozsudek Soudního dvora Evropských společenství ze dne 7. 12. 2006 ve věci sp. zn. C-306/05, neboť v tomto rozhodnutí se evropský soud zabýval jemu předloženými předběžnými otázkami, týkajícími se sdělování díla prostřednictvím televizního přijímače v hotelovém pokoji, tedy otázkami, jež v projednávané věci přímo nerezonují.

Sluší se potom již pouze dodat, že případným nemůže být v kontextu posuzované věci ani stěžovatelkou tvrzené porušení ustanovení y, neboť pod ochranou tohoto článku y jsou pouze poplatky, jež jsou subjektům práva ukládány jednostranně orgány veřejné moci, nikoliv poplatky sjednané smluvně v rámci soukromoprávních vztahů (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol.: základní práv a svobod. Komentář, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 319 - 323; srov. též komentář k ustanovení daňového řádu in: Baxa, J.; Dráb, O.; Kaniová, L.; Lavický, P.; Schillerová, A.; Šimek, K.; Žišková, M.: Daňový řád. Komentář, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011).

Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor vyjádřený Krajským soudem v Praze v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí je z ústavního hlediska akceptovatelný a okolnost, že se stěžovatelka s tímto rozhodnutím neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti; k porušení jí dovolávaných ustanovení y, y a Úmluvy tak v dané věci zjevně nedošlo.

V posuzované věci z uvedených důvodů Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení , jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu