Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1438/14

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o návrhu stěžovatele Lubora Michálka, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014 č. j. -62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 18. 4. 2014 stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž byl na základě kasační stížnosti Generálního ředitelství cel zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na to, že je napadené rozhodnutí v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Přitom odkázal na a d (dále jen " ") a na y.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel připouští, že výrok napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu není výrokem konečným, neboť kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel si je vědom toho, že je třeba vyřešit otázku, zda řízení před obecnými (byť specializovanými správními soudy) již skončilo. Stěžovatel vychází ze dvou aspektů. V prvé řadě má stěžovatel na mysli úsporu času a tedy hospodárnost soudního řízení. Má zájem na tom, aby nedocházelo k dalším průtahům v řízení, k zatěžování dalšími soudními poplatky, cestovními výlohami a potřebou hradit náklady povinného právního zastoupení. Dále stěžovatel vychází také z toho, že lze očekávat na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu napadeného touto stížností vydání pro něj nepříznivého rozhodnutí Krajského soudu v Brně a obává se nepřípustnosti kasační stížnosti proti tomuto očekávanému rozhodnutí. Stěžovatel tedy svou ústavní stížnost podává z opatrnosti a ponechává na posouzení Ústavnímu soudu, zda tuto stížnost připustí či pro předčasnost ji odmítne.

3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [ a 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

4. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale ]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

5. Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006

sp. zn.

(U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011

sp. zn.

, ze dne 16. 2. 2011

sp. zn.

či ze dne 23. 5. 2013

sp. zn.

(dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.

6. Jak patrno z výše uvedeného, napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl zrušen rozsudek soudu krajského a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Z toho plyne, že věc se nyní nachází ve stadiu řízení před krajským soudem, přičemž stěžovatel může svá práva bránit v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které mu zákon ( ) poskytuje. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu .

7. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ji jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka